„Bratři, za evangelium se nestydím. Jím se přece projevuje Boží moc a přináší záchranu (spásu) každému, kdo věří, nejdříve ovšem židům, ale pak i pohanům.“ Sv. Pavel je hrdý na evangelium, nestydí se za něj, nemá pocit méněcennosti. Jen špatně pochopené křesťanství může vhánět člověka do pocitu méněcennosti. Skutečné křesťanství je krásně náboženství. Zjevuje Boží Slávu a moc. Evangelium je Boží mocí na spásu. Jak může člověk dojít ke Spáse? Sv. Pavel říká, že se tak děje skrze víru v evangelium, tedy v radostnou zvěst o Božím Synu. Když totiž věříme v Boha, který se stal člověkem, získáváme správnou a životodárnou představu o Bohu i o člověku, a jejím vzájemném vztahu a zároveň jsme v Božích očích ospravedlněni, přestáváme Boha urážet falešnou představou. V Ježíši se zjevuje pravý Bůh a jeho Spravedlnost.
„Neboť v něm (v evangeliu) se odhaluje Boží spravedlnost, která je z víry a vede k víře“. První a základní prosba modlitby „Otče náš“ nám zjevuje, co je největší problém člověka, i když si to ne vždy uvědomuje. První prosba je „posvěť se jméno tvé.“ Boží jméno, tedy pojem Boha, je v očích mnoha lidí znesvěcen. Duše je tvarovaná představou Boha, kterou v sobě nosí. Když je tato představa nesprávná, rosteme do jakéhosi duchovního mazáctví, nezjevujeme pravého Boha a proto ani nejsme jeho obrazem, přestože jsme k tomu určení. Jen správná představa o Bohu nám může dát zdravý duchovní život. Správná představa o pravém Bohu pochází z evangelia o Božím Synu. Toto je pravda o Bohu. Bůh je Život se vším, co k tomu patří. V něm je i Plození. V něm je i Otcovství i Mateřství. Je v něm i Láska a Něžnost, je v něm i Vášeň, která miluje až k smrti. Než se člověk mohl nazvat otcem, byl již Otcem Bůh. A tento úžasný Bůh, tak miloval svět, že dal to nejcennější, svého Syna, aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl s ním život věčný. Až skrze tyto skutečnosti správně chápeme Boha. Boží Spravedlnost to je Vtělená Láska, Zjevená Láska. Takto je Boží Spravedlnost přijímána vírou a vede k víře, protože jen v Boha, který se zjevuje v Kristu, lze mít naprostou důvěru. V Boha, který nás miluje navzdory naší slabosti a našemu bloudění. V Boha, který nám v Kristu vychází vstříc a podává nám pomocnou ruku. Žádný jiný bůh není hoden naší lásky, ale žádný jiný bůh ani neexistuje. Tato Boží láska je přijímána vírou a vede k ještě větší důvěře. „Tak je psáno: „Spravedlivý bude žít z víry.“ Spravedlnost u člověka začíná vírou Bohu. Bůh svým Slovem vzbuzuje víru. Bůh se zjevuje ve svém Slově jako Spasitel. Bůh se zjevuje jako Lékař, jako Psychiatr, kterého potřebujeme všichni. Člověk uráží Boha už tím, že nedůvěřuje tomu, který ho povolává k bytí, dává mu život a všechno, co má a čím je. Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost.
„Bůh dává z nebe jasně najevo svůj hněv při každé bezbožnosti a nespravedlnosti lidí, kteří svou nespravedlností překážejí pravdě.“ Mluvili jsme o Boží Lásce, která se zjevila v jeho Synu. Druhou tváří této lásky je Spravedlivý hněv. Bůh nepřestává být Láskou a přece projevuje Hněv, právě proto, že je Láskou, že mu záleží na jeho Slávě a že mu záleží i na naší Spáse. Boží Hněv nemění jeho podstatu, ale spočívá v tom, že nechá na nás dopadnout důsledky našich pokřivených cest. Předmětem Božího hněvu není lidská nevědomost, ale nespravedlivost, která překáží pravdě, která pravdu zná, ale ji nepřijímá. Víte, v co se dokáže změnit zhrzená láska. A o co víc Absolutní Láska. Nepřestává být sama sebou a přece se stává strašným trestem pro zvrácené lidi. Oheň věčné a nekonečné blaženosti vnímají jako oheň zatracení a muk. Bůh se nemění, ale mění se vnímání toho, kdo žije v hříchu.
„Neboť co se může o Bohu poznat, je pro ně jasné, protože jím to Bůh sám zjevil. Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil. Proto je nelze omluvit.“ Boha lze především poznat ze stvořených věcí. Toto poznání Boha je dostupné každému normálně uvažujícímu člověku. Ze stvořených věcí lze přemýšlením poznat jejich původce. Bůh se však ještě dokonaleji zjevuje v osobě svého Syna, Ježíše Krista.
„Ačkoli Boha poznali, přece ho jako Boha nectili a neprojevovali mu vděčnost. Jejich uvažování nevedlo k ničemu a jejich nemoudrá mysl se zatemnila. Mysleli, že jsou mudrci, a zatím se stali blázni, když zaměnili vznešeného, nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení smrtelného člověka, ptáků, čtvernožců a plazů.“ Největší tragédie bezbožných lidí je jejich nevděčnost. Nikdy se nepoděkují Bohu za to, že je stvořil. Jsou jako nevděčné dítě, které nikdy nepřizná rodičům zásluhu za svůj život. Opakem tohoto hříchu je eucharistie, díkůčinění. Boha máme oslavovat jako Boha. Člověk se ztrácí ve svých myšlenkách, když jeho myšlenky nesměřují k pravdě, když nehledají Pravdu. Smyslem myšlení je Pravda. Pokud člověk nechce poznat Pravdu ztrácí se v myšlenkách. Jak člověk, který zabloudil, protože chtěl. Slávu nesmrtelného Boha vyměnili za podobu lidí a dokonce zvířat. Co zbožňujeme, tomu se začínáme podobat. Když předmětem zbožňování není Pravý Bůh, tak naše pomýlené zbožňování nás vede do záhuby.
„Proto je Bůh nechal klesnout do nečistoty, jak toužilo jejich srdce, takže si sami hanobili vlastní tělo. Zaměnili pravého Boha za bohy falešné, uctívali tvora a klaněli se mu místo Stvořiteli. Ten ať je velebený navěky. Amen.“ Každý hřích, ale zvláště hříchy nečistoty, sou ovocem tohoto zmateného postoje vůči Bohu. Bůh vydává člověka do moci těchto věcí, protože ho neslavil a nebyl mu vděčný. Cesta ke svobodě od této zotročující nečistoty, o níž kdosi řekl, že se mu „to hnusí a přece to musí dělat“, nevede přes sebevědomé úsilí o čistotu, ale začíná změnou našich nevděčných postojů, začíná obrácením ke vděčnosti a oslavě Boha. Začíná úctou k Pravému Bohu, který se stal člověkem.