V dnešním evangeliu jsme slyšeli vícekrát opakované „běda” z úst Pána Ježíše vůči farizeům. Kdo to byli farizeové a proč Pán Ježíš tak ostře vystupuje proti nim? Když jsem byla mladší, myslel jsem si, že to byli nějací zlí, bezbožní a nemravný lidé, ale když jsem později jako student teologie mohl tento problém odborné zkoumat, zjistil jsem s hrůzou, že to vůbec nebyli nějací zaostalí, nemorální chudáci, ale naopak, že to byla a vlastně i dnes stále je, jakási náboženská elita Izraele.
Podobné jako my i oni věřili ve vzkříšení mrtvých, v existenci andělů, očekávali mesiáše, snažili se do posledního písmenka zachovat Mojžíšův zákon. Šlo jim o prosazení náboženských principů do politiky, podporovaly své duchovní učitele a různé díla charity. Věřili, že se mohou spasit, pokud budou co nejvěrněji zachovávat předpisy Mojžíšova zákona, a protože to bylo namáhavé, měli pocit, že si Boží Království zaslouží jako odměnu za svůj náboženský výkon. Jsou nám tak podobní, že jsem se až lekl, když jsem se sám v nich poznal. Jejich hlavní problém spočíval v tom, že svou zbožnost žili ze svých čistě lidských sil a podle svých lidských představ. A výsledek jejich celoživotního snažení byl „slušný člověk“. Člověk přijatelný pro ostatní lidi.
Proč se tedy Pán Ježíš tak přísné o nich vyslovuje? Mohli bychom si posloužit jeho vlastním výrokem na jejich adresu. V evangeliu sv. Jana říká: „Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích.“ (Jan 15,22) Do příchodu Pána Ježíše každá náboženská snaha nutné končila jako farizejství a přetvářka, neboť člověk hrál navenek něco, co se neshodovalo s jeho hříšným bytím. Člověk z vlastních sil není schopen změnit své hříšné srdce a bytí. Jedině Vtělení Božího Syna a jeho vstup do našeho lidského světa poskytuje možnost východiska z této vnitřní bídy člověka, neboť morální bída každého člověka, před přijetím Ježíše Krista, je tak velká, že jej lze přirovnat k obílenému hrobu, který sice zvenku vypadá pěkné, ale je plný svinstva.
Situace se mění v momentě příchodu Ježíše na tento svět. Sv. Jan říká vzhledem na Ježíše: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,12) Jedině v přijetí Krista je možná pozitivní změna. A tedy jejich odmítnutí Ježíše je zároveň uzavřením se před možností spásy, a proto k jejich životu Ježíš vyslovuje své „běda“. Jejich neochota přijmout Ježíše souvisela i s tím, že víc milovali slávu u lidí jako slávu u Boha. Stačilo jim vědomí, že je lidé uznávali a přijímali. Nechtěli činit pokání, nechtěli uznat svou pomýlenost. Za každou cenu si chtěli zachovat image čestných a nábožných lidí bez ohledu na své zkažené nitro.
Víme, že mnozí křesťané prvotní církve začínali své náboženské snažení jako farizeové. Například k farizeům se počítal Nikodém a dokonce velký učitel národů sv. apoštol Pavel přiznává svůj farizejský původ. Právě svatý Pavel velmi dobře věděl posoudit, jak velký rozdíl je mezi skutečným křesťanstvím a mezi náboženstvím, které se žije jen čisté z lidských sil. Každý jeho list je poukázáním na Boží milost, která přichází od Otce skrze Syna v Duchu svatém. I svatý Jan apoštol píše ve svém prvním listě: „Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, nemá život věčný!” Křesťanství nespočívá jen v hlásání nové nauky. Podstata křesťanství je v přijetí Ježíše Krista a v naší odevzdanosti vůči němu.
Po prvotním hříchu se každý člověk rodí do tohoto světa v takovém zvláštním stavu, který nazýváme dědiční hřích. On se dá vyjádřit i slovy sv. Pavla, že se rodíme na tento svět bezbožní a bezmocní. V našem životě na vedoucím místě stojí naše ego. Naším ideálem je svoboda, kterou chápeme jako možnost dělat si podle své vůle a podle sebe. Ale původní Boží záměr, a tedy i cesta spásy člověka, spočívá v obnově prvotních, dá se říci, Rajských poměrů. Původně toto vedoucí místo nepatřilo našemu egu, ale Božímu Slovu. A Boží Slovo chce znovu být vůdčím principem našeho života. A to nejen jako pokrm pro náš rozum, ale jako náš život.
Ježíš o sobě prohlašuje: „Já jsem cesta, pravda i život!“ Přijmout Krista znamená přijmout život, zcela nový život odlišný od tohoto pozemského. Přijímáme život, který se Bohu líbí a vede k němu. V přírodě existují různé formy života, dokonce I v nás samých mohou existovat různé formy života, například rakovinné nádory, a přece nemůžeme říct, že se těšíme každé formě života. I Bůh se těší a raduje jen z toho života, který se rozvíjí skrze přijetí Ježíše. Co je tedy třeba udělat? Máme udělat něco, co jsme už jako děti při prvním svatém přijímání naznačili tím, že jsme na tento obřad přišli ve svatebním rouchu, máme se vydat Kristu. Máme se mu vydat tak jako žena muži a muž ženě při milování. Vzdát se své svobody, abych získal plnější život ve spojení s Kristem. Dovolit mu, aby On ve mně konal. Následovat ho v poslušnosti jeho Slovu.
Na závěr slova sv. Terezky: „Především evangelium živí moje modlitby, v něm nacházím všechno, co potřebuje moje ubohá malá duše. V něm objevuji stále nové záblesky světla, skryté a tajemné tušení smyslu. Co se mě týče, nenacházím v knihách už nic, s výjimkou evangelia, tato kniha mi stačí. S velkou radostí poslouchám Ježíšova slova, které mi říkají všechno, co mám dělat. Protože Ježíš opět vystoupil na nebesa, mohu ho následovat pouze podle stop, které zanechal. Ale jaké zářivé jsou tyto stopy, jaké příjemné fluidum mají! Stačí mi jen podívat se do sv. evangelia a vím, kterým směrem mám běžet.”