V dnešním čtení z listu sv. Pavla Efezanům, apoštol vyprošuje svým následovníkům, zvláštní dary Ducha Svatého. Doslova říká: „Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme.” (Ef 1,17-19)
Pavel prosí Boha našeho Pána Ježíše Krista, tedy toho Boha, kterého nám zjevuje Ježíš. Když se k někomu přimlouvám v duchovním světě, musím velmi přesně vědět, s kým chci mluvit, musím vědět, v koho věřím, jak vypadá ten, se kterým chci komunikovat. On je Otec Slávy. Sláva Boží, hebr. kabod a řecky doxa je to, co je na Bohu závažné, co si vyžaduje úctu, co nám upoutává vnitřní pohled. Ezechiel, ve svém vidění praví, o podobě slávy Hospodinovi a prudkém světle, ohni, blesku, duze, zvuku mnohých vod, dokonce o něčem, co nazývá podobou Syna člověka. Začínáme pomalu chápat, kdo je slávou Otcovou. Sláva je to, co je viditelné a to, co je z Boha viditelné na tomto světě a to je jedině Ježíš. Otec Slávy je tedy, Otec našeho Pána Ježíše Krista. Ježíš Kristus je zjevením Hospodinovi slávy. Tato sláva Ježíšova, nebyla viditelná smysly, ale pouze zrakem víry.
My všichni se jednou budeme podílet na Slávě zmrtvýchvstalého Krista. A právě oslavený Kristus, je nadějí věřícího ve slávu, to je jistoty, že bude s Kristem. A to je konečný cíl jeho povolání v Kristu. Tato naděje, je naší chválou. Je to naděje a jistota tak silná, že něco z ní se odráží na věřícím člověku už nyní. Piati síce, ( nevidím v tom výrazu vazbu, nebo souvislost, chce to jinými slovy vyjádřit) že všichni zhřešili a nemají slávu Boží, že všechno stvoření úzkostlivě očekává vysvobození ve svobodu synů Božích, ale ospravedlnění, jež způsobuje v nás Kristova milost a jenž je takovým zásahem do přítomnosti věřícího člověka, že už nyní budoucí sláva, probleskuje v našem životě. Vždyť věřící má Ducha Svatého, který je závdavkem budoucího dědictví a naše cesta, je cestou od slávy ke slávě. Zatím máme pouze závdavek Ducha.
Vyprošujme si od Boha Otce, ducha moudrosti a zjevení, abychom ho poznali. Bez pomoci Ducha, nejsme schopni poznat Boha, dokonce ani nejsme schopni rozeznat v Kristu, Syna Božího. Proč je tak důležité, vědět k jaké naději jsme povoláni? Proto je to důležité, neboť právě naše naděje určuje kvalitu našeho mravního života. To, v co doufáš, určuje směr tvého života. Pokud doufáš jen ve věci pozemské, pak tvůj život se bude pohybovat jen v oblasti hmotných zájmů. Ale pokud tvoje naděje převyšuje pozemské skutečnosti, dokážeš doufat až za hrob. Síla toho, co Bůh s námi zamýšlí udělat, se projevila již na vzkříšeném Kristu. Bůh ho vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebesích, nad všechny vlády, mocnosti, síly i panství, nad všechny jména, které jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. Všechno shromáždil pod jeho nohy a ustanovil ho svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, který přivádí k naplnění vše, co je. Amen.