Podle sv. Pavla byl Mojžíšův zákon vychovatelem na cestě ke Kristu. Ale když přišel Kristus – náš život – znovu třeba upřít zrak na dobu před Mojžíšem, když ještě neexistoval židovský národ. A co se dozvíme a co zjistíme o době, kdy se na zemi objevuje Abraham. Zjistíme velmi pozoruhodné fakta. Jeden z nich je „ospravedlnění z víry“.
„Bratři! Čeho dosáhl Abrahám, náš tělesný praotec (praotec podle těla)? Kdyby totiž Abrahám dosáhl ospravedlnění na základě toho, co vykonal (Jestliže byl Abraham ospravedlněn ze skutků), měl by se proč chlubit, ale ne před Bohem. Vždyť co říká Písmo? „Abrahám Bohu uvěřil, a bylo mu to uznáno za spravedlnost.“ Když se nás někdo zeptá na to, zda jsme věřící, my obvykle odpovíme: „Ano, věřím v Boha.“ Takto to je dokonce i v Krédu. Ale toto je jen první stupeň víry. Málo je věřit v Boha, „i ďábel věří a třese se“ (zr. Jak 2,19). Biblické a Abrahámovské je uvěřit Bohu. Uvěřit Bohu, který vyslovuje své Slovo. Přestat podezřívat Boha ze špatných úmyslů s námi. Uvěřit Bohu, který nás tak miluje, že dal svého Jednorozeného Syna, abychom měli skrze něho život. Toto je cesta našeho ospravedlnění před Bohem. Bez této víry se nikdo nemůže líbit Bohu. Víra je pozitivním vztahem k Božímu Slovu.
I k „daru Jednorozeného Syna“ musíme správně rozumět. Když Bůh dává svého Syna, nedává kohosi Jiného, je jen jeden Bůh. Bůh ve svém Slově dává sám sebe. Bůh se nám ve svém Synovi nedal proto, abychom ho zabili potupnou smrtí, ale proto, abychom skrze něj měli Věčný Život. To, že Bůh největší zločin a hřích, „Ukřižování Svatého“, svou dobrotou mění na Spásní čin, to zjevuje Nesmírnou Boží Dobrotu. Bůh v Kristovi smířil svět se sebou tím, že do našeho, hříchem raněného světa, vstoupil svým Vtělením. Naše Spása spočívá v tom, abychom toto Boží Vtělení osobně přijali. Abychom se Boha, který se nám zjevuje v Kristovi, přestali bát. Abychom mu dovolili v sebe žít, skrze eucharistii – svaté přijímání.
Když Bůh stvořil svět, tak nutně stvořil něco jiného
Volně budu pokračovat ve čtení 4 kap.: Jestliže byl Abraham ospravedlněn ze skutků, má se čím chlubit, ale ne před Bohem. Vždyť co říká Písmo? Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost. A jak se mu to počítala? Obřezanému, či neobřezanému? Neobřezanému. Znak obřízky přijal až jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou, aby byl otcem všech, i těch, co věří jako neobřezaní, aby se jim vítá počítala spravedlnost, i těch obřezaných, kteří nejsou jen obřezáni, ale také kráčí ve šlépějích víry našeho otce Abrahama, kterou měl ještě před obřízkou.
V době Abrahamově se objevuje ještě jeden zvláštní teologický problém. Abraham se setkává s veleknězem Melchisedechem, který nepatřil k židovskému národu a nebyl židovského původu. Byl to král a kněz v jedné osobě. Někteří rabíni ho ztotožňují se Sémem, synem Noeho. Melchisedech obětoval Bohu chléb a víno. On Abraham, základ vyvoleného národa, mu předal desátek a jak uvažuje sv. Pavel, je nesporné, že menší předává desítek většímu. Melchisedech mu požehnal.
„Tento Melchisedech, král Salema, kněz Nejvyššího Boha, vyšel totiž vstříc Abrahamovi, který se vracel z porážky králů, a požehnal ho. A Abraham mu odevzdal desátek ze všeho. Jeho jméno se překládá nejprve jako král spravedlnosti, ale pak i král Salema, což znamená král pokoje. Je bez otce, bez matky, bez rodokmenu, ani jeho dny nemají začátku, ani jeho život nemá konce. A tak připodobněn Božímu Synu zůstává knězem navěky. Podívejte se jen, jaký je velký, když mu i patriarcha Abraham dal desátek z nejlepšího! A jistě i ti, co z Léviho synů dostávají kněžský úřad, mají příkaz brát podle zákona desátky od lidu, to jest od vlastních bratrů, ačkoli i oni vyšli z Abrahamových beder. Ale ten, co k nim nepatří podle rodu, vzal desítek od Abrahama a požehnal toho, který měl zaslíbení. A je nesporné, že větší žehná menšího. A potom: zde berou desítky smrtelní lidé, tam však ten, o kterém se vydává svědectví, že žije. Ba dalo by se říci, že skrze Abrahama odevzdal desátky i Lévi, který přijímá desítky; vždyť byl ještě v bedrech otce, když mu Melchisedech vyšel vstříc. Kdyby se tedy dokonalost byla dosáhla prostřednictvím Levitského kněžství, neboť pod ním lid dostal Zákon, načež by byl musel povstat ještě jiný kněz podle řádu Melchisedechova, a nebyl jmenován podle řádu Áronova? Neboť když se změní kněžství, musí se změnit i zákon. A ten, o němž se toto říká, je z jiného kmene, z něhož nikdo nekonal službu u oltáře. Vždyť je známo, že náš Pán vzešel z Judy a vzhledem k tomuto kmen Mojžíš nic neřekl o kněžích. A toto je ještě zřejmější, když povstává jiný kněz podobný Melchisedechovi, který se jím nestal podle předpisu zákona o tělesném původu, ale mocí nezničitelného života. Vždyť o něm zní svědectví: “Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.” Tím se ruší staré přikázání je slabé a neužitečné, vždyť zákon nic nepřivedl k dokonalosti a zavádí se lepší naděje, díky níž se blížíme k Bohu. A protože se to nestalo bez přísahy, – tamti se totiž stali kněžími bez přísahy, tento však s přísahou toho, který mu řekl: “Pan přísahal a nebude litovat: Ty jsi kněz navěky,” Ježíš se stal ručitelem o tolik lepší smlouvy. A tamti se mnozí stali kněžími, protože jim smrt bránila zůstat, no tento, protože zůstává navěky, má kněžství, které nepřechází na jiného. Proto může navěky spasit ty, kteří skrze něj přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. O budoucím Mesiáši píše David ve svém žalmu 110. “Pan řekl mému Pánu:” Seď po mé pravici .. “” Pan přísahal a nebude litovat: “Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova”. (Žid 7,1-20)
Mesiáš tedy otevírá novy kněžský rád, podle Melchizedecha. Mesiáš je současně knězem i králem, přinese oběť chleba a vína, bude sedět po pravici Boží. Nebude pocházet z rodu Áronova. Při změně kněžství se nutně mění i zákon. Namísto Mojžíšova zákona nastupuje zákon Ducha a milosti. Proto se první křesťané necítili povinni zachovávat rituální předpisy Mojžíšova zákona. První křesťané se necítili vázáni světit sobotu, ale na památku Kristovho spásného tajemství, které se převážně udály v první den v týdnu, tedy v neděli, začali světit tento den. To co se odehrává v naší církvi, na našich oltářích, bylo předpovězeno dávno před příchodem Pána Ježíše. v církvi Kristově neexistuje rodové kněžstvo ale kněžstvo na základě vyvolení a povolání.