Dnešní evangelium říká: „Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí. Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných.” Malomocenství je strašná nemoc. Člověk zaživa hnije, opadávají z něj kusy masa. Židé takových lidí považovali téměř za mrtvé, protože jim žádný lékař nevěděl pomoci. Mojžíšův zákon přikazoval, aby byli vyloučeni ze společenství se zdravými, to znamená i z účasti na bohoslužbě a aby vždy, když se někde budou pohybovat, upozorňovali na sebe každého zdravého, ať se jim vyhne, pokud se nechce nakazit touto strašlivou nemocí. Proto evangelium říká: „Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!”
Určitě již něco slyšeli o Ježíši a o jeho zázračném účinkování i o jeho uzdravování. Evangelisté souhlasně zaznamenávají, že již dříve se událo uzdravení jednoho malomocného, který na kolenou prosil Pána: „Pane, chceš li, můžeš mě očistit!” A Pán Ježíš ho uzdravil. Víra a uzdravení jednoho způsobily, že jich přišlo k Ježíši najednou deset. Každý touží být zdrav a nemůžeme se divit, že právě oni, kteří byli tak strašně zubožení svou nemocí, tak velmi toužili po uzdravení. Evangelista říká, že hlasitě křičeli na Pána Ježíše. Proč? Aby jich spatřil, aby si jich všiml, aby se nad nimi slitoval. Vložili do své modlitby svůj problém a svou touhu po zdraví. Jejich modlitba byla velmi jednoduchá. Oni věřili, že Pán Ježíš jim může pomoci. Kdyby tomu nevěřili, nikdy by se nepustili na takovou cestu, vždyť každý krok jim způsoboval bolest.
Když je Ježíš uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A jak šli, byli očištěni. Abychom pochopili velikost Boží moci, musíme si představit 10 téměř mrtvol, které jsou již v rozkladu. A Boží moc je tak velká, že Pán Ježíš se jich vůbec nemusí ani dotknout, ale jako Stvořitel světě, všechno koná svým mocným Slovem. A oni uvěřili a vydali se na cestu ke kněžím, přestože ještě nic neviděli. Udělali něco, co nazýváme „krok víry“. Předmětem víry je Boží slovo, ale způsob jak se víra má postavit k Božímu Slovu je jistota. Víra není dohadem, nebo jednou z mnoha možností. Víra je jistota v Božím Slově, v Božím zaslíbení. Až tam se děje zázrak, kde se víra s jistotou opírá o Boží příslib.
V této souvislosti je potřeba říci, že řečtina zná více termínů, kterými označuje Boží Slovo, a mají částečně různý význam. Termín „Logos“ vyjadřuje obecně Boží Slovo, Boží Slovo jako II. Božská osoba, ale také Boží Slovo jako Bible. Termín „Rema“ je zase Božím Slovem, které zaznívá do konkrétní životní situace člověka, který se modlí a prosí Boha o pomoc. Boží Slovo ve významu „remy“ nikdy nemůžeme zobecnit. Rema je ta podoba Božího Slova, která dělá divy. Např. pro Námana to bylo Slovo o tom, že se má vykoupat v Jordánu. Kdyby někdo z nás trpěl malomocenstvím a chtěl by z této stati Písma odvodit závěr, že k tomu, aby dosáhl Boží uzdravení, musí podobně jako Náman sestoupit do Jordánu a sedmkrát se ponořit, byl by zklamán a zjistil by, že to navzdory jeho víře nefunguje. Proč? Proto, nebo Bůh zde nedal obecný zákon, ale vytvořil zvláštní duchovní zákon, který se vázal na konkrétní situaci Námana.
Podobnou situaci nacházíme v evangeliu. Malomocní jsou uzdraveni, protože prosí. Uzdravení se děje, když uposlechnou Ježíšovou výzvu: „Jděte a ukažte se kněžím!” Ne proto, že by samotná cesta měla v sobě očistnou moc, ale proto, že uvěřili Ježíšovu slovu a na cestě víry byli uzdraveni. Remu může člověk přijmout, když se modlí, když o něco Boha prosí. Když Bůh promluví, jediný správný postoj člověka vůči tomu, je neochvějná víra. Pokud Bůh nic nemluví, a přesto člověk věří ve své vlastní představy, jde spíše o nerozumnou opovážlivost, jako o pravou víru a to se člověku vymstí. Zázrak se děje tam, kde se lidská vůle spojí s Božím Slovem. Kde člověk chce souhlasně s Bohem.
To co se událo s malomocnými, bylo úžasné. Takové věci nikdo z nás neviděl a možná ani v životě neuvidí, protože člověk takové věci nedokáže udělat. Takové věci dokáže dělat jedině Bůh skrze člověka. „A jak odcházeli, byli očištěni.” P. Ježíš je posílá ke kněžím, protože jedině kněží mohli takového člověka prohlédnout, a jen když mu oni dali potvrzení, že je zdravý, mohl se takový člověk znovu zařadit do společenství Izraele. Určitě se všichni úžasně těšili z tohoto zázračného uzdravení.
Víra, která působí divy, vede k obrácení a ke vděčnosti vůči Bohu. To je to, co se objevilo u Námana a co chybělo devíti malomocným. Jedině Samaritán domyslel, co se stalo a vyvodil z toho správný závěr. „Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl Ježíšovi k nohám tváři až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán.“ Vrátit se a velikým hlasem velebit Boha, padnout na tvář Ježíšovi k nohám, to jsou projevy víry v Živého Boha v osobě Ježíše Krista. Evangelium je zjevením Živého Boha, který přichází člověku na pomoc. Jedině Samaritán cítil potřebu znovu se vrátit a poděkovat tomu, který ho uzdravil. On domyslel, to co přijal. Domyslel, že takové něco nemůže vykonat pouhý člověk a proto se Kristu klaní takovou poklonou, která patří jedině Bohu.
Možná, kdyby se jeden z nich nevrátil a nepoděkoval Pánu Ježíši za všechno, ani my sami bychom na to nepřišli, že zde cosi chybí. Velmi často zapomínáme na vděčnost. Vděčnost se nedá přikázat. Pán Ježíš jim přece řekl: „Jděte a ukažte se kněžím!” A oni poslechli a šli. A přece tu cosi chybělo. Velmi často, když dostaneme nějaký dar, ze kterého se velmi těšíme, zapomeneme na dárce a to není dobře. Je třeba se znovu vrátit a s vděčností poděkovat Bohu.
Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Toto je otázka a zároveň výčitka, kterou Pán Ježíš adresuje také nám. Je třeba vzdát Bohu chválu a také vzdát mu slávu. Sláva je objektivní uznání osobních kvalit. Bůh má právo na to, aby se mu vzdávala Sláva. Dokonce my všichni jsme stvoření pro Slávu. Problém je jedině v tom, kde a od koho a zač ji chceme získat. Evangelista vytýká farizeům, že slávu od lidí milovali více než slávu od Boha. A v tomto tkví problém. V každé Glorii, kterou se modlíme při nedělní mši svaté, děláme to samé jako uzdravený Samaritán: On chválil Boha, klaněl se Ježíšovi, děkoval mu a oslavoval Boha. A my se modlíme: chválíme tě, velebíme tě, klaníme se ti, oslavujeme tě, vzdáváme ti díky.
On oslavoval Boha za to, že se z nemoci dostal ke zdraví. V nemoci si uvědomil hodnotu a zázrak života a zdraví. A my tento zázrak života a zdraví prožíváme z milosti Boží každý den. Nemáme stejně žasnout a děkovat. Jak často zapomeneme poděkovat P. Bohu za vše. Bereme všechno, jakoby to bylo samozřejmě a zatím: „Nic není samozřejmě!” Ano, ani to, že jsme se narodili, není vůbec samozřejmě. Bůh nás stvořil: Daroval nám oči, uši, ústa, nos, celé tělo, duši, i ducha. Daroval nám myšlení, vědomí, cítění. Daroval nám rozum, vůli, paměť. Poděkovali jste se již někdy Bohu za to, že Vás stvořil? Poděkovali jste se již někdy rodičům za to, že vás přijali jako své děti. Pokud jste to ještě neudělali, udělejte to dnes.