Bratři a sestry, minulou neděli evangelium vyprávělo o apoštolech, kteří prosili aby jim Pán Ježíš dal více víry. Z dnešního čtení zase můžeme pochopit, že předmětem víry je Boží Slovo. Tedy všechno to, co Bůh vyslovil. „Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení (slova) Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.“ Neuzdravila ho voda jako taková, ale uzdravila ho víra v Slovo Boha, v Boží Slovo. Správně uvažoval ve svém srdci, když si uvědomoval, že řeky v jeho domovině mají kvalitnější vodu jako je voda Jordánu. K tomu, aby přijal způsob Božího jednání, musel obětovat pýchu svého rozumu. Dobře pochopil, že to neudělala voda, ale jak on sám řekl: „Hle už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli.“ Zde nešlo o vodu, ale o pokoru a poslušnost. Když se pokořil a poslechl, přežil zázrak uzdravení.
Předmětem víry je Boží Slovo, ale způsob jak se víra staví k Božímu Slovu je jistota. Víra není dohadem, nebo jednou z mnoha možností. Víra je jistota v Božím Slově, v Božím zaslíbení. Až tam se děje zázrak, kde se lidská víra s jistotou opírá o Boží příslib. Takto svou víru prožíval i apoštol Pavel: „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít. Když vytrváme, budeme s ním i kralovat. Když ho zapřeme, zapře také on nás. Ale i když jsme nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe.“ Bůh nemůže zapřít svou podstatu a tou je věrnost a stálost, dobrota a svatost. Pro naši nevěrnost se Bůh k nám nemusí přiznat, ale k sobě se vždy přizná. Bůh nemůže být špatný. To odporuje jeho podstatě. A právě na tuto Boží vlastnost navazuje naše víra. Bůh je dobrý a věrný svému Slovu. On nikdy neruší své Slovo. Nikdy neodvolá, co ráz vyslovil a to platí i o jeho stvoření, neboť tímto Slovem jsme byli stvořeni. Jeho Slovo je Stálost, Solidnost, Věrnost.
V této souvislosti můžeme uvažovat ještě nad jednou skutečností. V Písmu svatém se vyskytují dva různé termíny, které vyjadřuje Boží Slovo. Je to Logos a Rema. Logos vyjadřuje všeobecné Boží Slovo. Boží Slovo jako II. Božská Osoba, jako Ježíš Kristus, Boží Slovo jako jeho učení. Rema je zase Boží Slovo, které zaznívá do konkrétní životní situace člověka, který se modlí a prosí Boha o pomoc. Remu nikdy nemůžeme zobecnit. Rema je tou podobou Božího Slova, která dělá divy. Např. pro Námana to bylo Slovo o tom, že se má vykoupat v Jordánu. Kdyby někdo z nás trpěl malomocenstvím a chtěl by z této stati Písma odvodit závěr, že k tomu, aby byl zdravý musí podobně jako Náman sestoupit do Jordánu a sedmkrát se ponořit, byl by zklaman a zjistil by, že to navzdory jeho víře, nefunguje. Proč: Proto nebo Bůh zde nedal všeobecný zákon, ale vytvořil zvláštní duchovní zákon, který se vázal na konkrétní situaci Námana. Podobnou situaci nacházíme v evangeliu. Malomocný jsou uzdraveni, protože prosí. Uzdravení se děje tehdy, když poslechnou Ježíšovu výzvu: „Jděte a ukažte se kněžím!“ Ne proto, že by samotná cesta měla v sobě očistnou moc, ale oni uvěřili Ježíšovu slovu a na cestě víry byli uzdraveni. Remu může člověk přijmout, když se modlí, když o něco prosí. Jestliže Bůh promluví, jediný správný lidský postoj vůči tomu je neochvějná víra, jistota. Pokud Bůh nic do konkrétní situace člověka neříká, a přesto člověk věří ve své vlastní představy, jde spíše o nerozumnou opovážlivost, která se člověku vymstí.
Víra, která působí divy, vede k obrácení a ke vděčnosti vůči Bohu. To je to, co se objevilo u Námana a co chybělo devíti malomocným. Jedině Samaritán domyslel, co se stalo a vyvodil z toho správný závěr: „Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl Ježíšovi k nohám tváři až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán.“ Vrátit se a velkým hlasem velebit Boha, padnout na tvář Ježíšovi k nohám, tak se projevuje víra v Živého a Spásné činného Boha v osobě Ježíše Krista. A v takovém postoji bychom měli i my číst evangelium. Evangelium je zjevením Živého Boha, který přichází člověku na pomoc. Jedině Samaritán domyslel, to co přijal. Domyslel, že takové něco nemůže vykonat pouhý člověk a proto se Kristu klaní takovou poklonou, která patří jedině Bohu.
Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ Toto je otázka a zároveň výčitka, kterou Pán Ježíš adresuje také nám. Možná, kdyby se jeden z nich nevrátil a nepoděkoval Pánu Ježíši za všechno, ani my sami bychom na to nepřišli, že zde cosi chybí. Velmi často zapomínáme na vděčnost. Vděčnost se nedá přikázat. Pán Ježíš jim přece řekl: „Jděte a ukažte se kněžím!” A oni poslechli a šli.“.. A přece cítíme, že tu cosi chybí. Víra, která působí divy, vede k obrácení a ke vděčnosti vůči Bohu. Plodem zkušenosti s Vtěleným Slovem, které se projevuje v člověku a ve prospěch člověka, je vděčnost. Na jiném místě evangelia nám Pán Ježíš dává ještě větší lekci víry: „Proto vám říkám: Věřte, že všechno, o co v modlitbě prosíte, jste už dostali, a budete to mít.“ Teda naše vděčnost může předcházet Boží skutek. Může být výrazem víry dokonce dříve, než nastane to, o co prosíme.
Často, když dostaneme nějaký dar, ze kterého se těšíme, zapomeneme na dárce a to není dobře. Je třeba se znovu vrátit a s vděčností poděkovat Bohu. Je třeba vzdát Bohu chválu a také vzdát mu slávu. Sláva je objektivní uznání osobních kvalit. Bůh má právo na to, aby se mu vzdávala Sláva. V každé Glorii, kterou se modlíme při nedělní mši svaté, děláme to samé jako uzdravený Samaritán: „vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl Ježíšovi k nohám tváři až k zemi a děkoval mu.“ A my se také modlíme: chválíme tě, velebíme tě, klaníme se ti, oslavujeme tě, vzdáváme ti díky.
On oslavoval Boha za to, že se z nemoci dostal ke zdraví. V nemoci si uvědomil hodnotu a zázrak života a zdraví. A my tento zázrak života a zdraví prožíváme z milosti Boží každý den. Nemáme stejně žasnout a děkovat. Jak často zapomeneme poděkovat Bohu za vše. Bereme všechno, jakoby to bylo samozřejmě a zatím: „Nic není samozřejmě!” Ano, ani to, že jsme se narodili. Bůh nás stvořil, daroval nám oči, uši, ústa, nos, celé tělo, celou duši i ducha. Daroval nám myšlení, vědomí, cítění. Daroval nám rozum, vůli, paměť. Poděkovali jste se již někdy Bohu za to, že vás stvořil? Poděkovali jste se již někdy rodičům za to, že vás přijali jako své děti? Pokud jste to ještě neudělali, udělejte to dnes.
Podívejme se na víru sv. Františka: „Když se blažený František zdržoval v jedné poustevně, denně ho navštěvoval doktor, aby léčil jeho oči. Jednoho dne řekl světec bratřím: „Pozvěte doktora a dejte mu dobře najíst.“ Tu odpověděl gvardián: „Otče, s hanbou musím přiznat, že právě doma téměř nic nemáme.“ Světec odpověděl: „Vy malověrní! Chcete snad, abych to přikázal podruhé?“ Doktor, který při tom byl, řekl: „Nejmilejší bratři, bude pro mě radostí snášet s vámi vaši chudobu.“ Bratři si tedy pospíšili a přinesly všechny zásoby: trochu chleba a vína, a aby mohli hojněji jíst, poslal kuchař i trochu zeleniny. Mezitím se však stůl Pána slitoval nad stolem chudých. Někdo zaklepal na dveře; jeden bratr šel otevřít. Před dveřmi stála žena s košem bílého chleba, rybami a humrovou paštikou s medem a hrozny. Všichni se radovali. Chudé jídlo nechali na zítra, bohaté pohoštění dali na stůl ihned. Lékař však vzdychal a řekl: „Ani vy, bratři, plně nepoznáváte svatost tohoto muže, ani my lidé ve světě žijící ji neznáme.“ Když se nasytili, zdálo se, že se nasytili spíše zázrakem než pokrmem.“