Podobně jako mladík v dnešním evangeliu i my klademe otázku Pánu Ježíši: „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?” I nás vzrušuje perspektiva věčného života, ani my nechceme zemřít. Smrt je cosi patologické, proti čemu se bráni naše vědomí. Že smrt je skutečně čímsi nenormálním, pochopí nejlépe zamilovaný člověk. Milovat někoho, znamená, přát si, aby byl věčně! Velmi moudře se ptá tento mladík. Není zvědavý, jak to bude v nebi, on se ptá, jak se tam může dostat.
Ježíš mu řekl: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden (Jediný): Bůh.” Z Ježíše vycházela tolikátá dobrota, že onen mladík, nemohl jinak, jak nazvat Ježíše dobrým. Dokonce na začátku jsme slyšeli, že přiběhl k Ježíši plný nadšení a klekl si k jeho nohám. Tento mladík si dobře uvědomoval, kdo je Ježíš, protože pokleknutí na kolena je gestem, které věřící Žid dělá pouze před Bohem. Tedy touto svou otázkou Ježíš nepopírá své Božství, ale jakým si zvláštním způsobem ho zjevuje. Říká: „Nikdo není dobrý, pouze jeden (Jediný), Bůh.” Tady jakoby kladl mladíkovi otázku: „Věříš, že jsem Tvůj Bůh, že je ve mně Bůh?”
Velmi nás překvapuje výpočet přikázání, které Ježíš učinil. Není to kompletní desatero. Chybí v něm tři první přikázání, které se týkají Boho-pocty. Když vidíme, že někdo nechodí do kostela, řekneme, že je bezbožný, ovšem Ježíš se na to dívá trochu jinak. Ježíš dívá na člověka a hledá v něm lásku. Pokud člověk má v sobě lásku, pokud dodržuje přikázání lásky vůči bližnímu, už to není bezbožník, neboť je v něm láska. Ježíš hledá charakter, ne chození do kostela. Všechna přikázání, které jmenuje, jsou projevem lásky k bližnímu a znakem charakteru.
Milost předpokládá přirozenost. Člověk musí být nejprve člověkem a až potom může být křesťanem. Tato fáze se nedá dispensovat. Pokud se někdo od této fáze dispensuje, tak jeho zbožnost je falešná a protiví se Bohu i lidem. Zachovávat přikázání je projev lásky vůči Bohu i vůči bližnímu. Neříkej Bohu, že ho miluješ, když se nesnažíš o poslušnost jeho příkazům. I když na tabulích Mojžíšova zákona mají přikázání Boho-pocty přednostně místo, přece se v reálném životě nemůžeme dostat k Bohu jinak, než skrze lásku k bližnímu. Na cestě k Bohu nelze obejít svého bližního.
„Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.” Ježíš na něho pohlédl s láskou. Pokud Ježíš v někom objevuje charakter, hledí na něho s láskou. Ježíše nemůžeme oklamat falešnou zbožností. Jeho laskavý pohled náleží těm, kteří zachovávají Boží přikázání. Každý náš hřích je znakem toho, že ještě nemilujeme Pána Boha nade vše. Vítězství nad hříchem spočívá v lásce k Ježíši, poslušnost přikázáním je žitou, praktickou láskou k Bohu.
„Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!” Přesto, že tento mladík zachovával Boží přikázání, cítí, že cosi mu ještě chybí, jeho otázka vlastně směřovala k tomuto: „Co to vlastně je, co mi ještě chybí? Proč pořád nejsem šťastným člověkem?“ Pán Ježíš ho chce osvobodit od břemene bohatství. Bohatství je skutečným břemenem, které člověk těžce nese a cítí se pod ním nesvobodný. Smysl bohatství je v tom, aby mírnily bídu bližních. Pokud někdo je bohatý, je to proto, aby ze svého majetku sloužil těm, kteří jsou v bídě. Bůh a bohatství, dvě slova, která mají společný základ. Nevěřili bychom, že může bohatství tak spoutat člověka. Mladík, ačkoli ví, kdo je Kristus, neumí rozdat své bohatství, neumí ho rozměnit na lásku k bližnímu. Je to bída, že Ježíšova výzva ke svobodě od věcí, ho nakonec zarmoutila a odešel smutný. „Měl totiž mnoho majetku.”
Už na začátku dnešního evangelia jsme slyšeli, že jedině Bůh je dobrý, proč tedy dáváme přednost bohatství před Bohem. Proč tak pečlivě vyhledáváme bohatství, ačkoli Ježíš v jiném podobenství říká a přirovnává bohatství k trní, které zabrání, aby semeno Božího Slova přineslo úrodu. „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!….Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.” Chceš vejít do Božího království, musíš mít zcela volně ruce a svobodné srdce. Nesmíš být spoután bohatstvím. Jedině Bůh je dobrý. Proč se přivazujeme k tomu, co není Bůh, co nemá věčnou hodnotu.
V dnešním druhém čtení, jsme slyšeli, že Boží Slovo je živé a účinné, ostřejší než dvojsečný meč, proniká až ta, kde se dělí duše od ducha a klouby od morku a rozeznává myšlenky srdce. Toto Boží Slovo je tak živé a tak ostré, že první ráz učedníci užasli, když slyšeli Ježíšovu řeč o bohatství a druhý ráz se dokonce zhrozili. Boží Slovo je i pro nás, poslouchejme i my, abychom i my užasli a se zhrozili, neboť velmi často celou svoji námahu vkládáme do toho, jak zbohatnout, celou svou naději vkládáme do materiálního zabezpečení sebe a svých dětí a teď nám Ježíš naši celoživotní snahu prohlašuje za škodlivý jed, za nebezpečné trní, které dusí Boží Slovo a Boží Život v člověku.
„Kdo tedy může být spasen?” Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno.” Kolik úsilí si vložil do toho, abys byl spasen. Ježíš Ti dopředu říká, že lidem je to nemožné. Co tedy máš dělat, když je to lidem nemožné? Nesmíme si zakládat ani na vnitřním bohatství. A co se od nás čeká? Že se budeme modlit, že budeme prosit Toho, kterému je všechno možné, aby nás spasil, aby nás změnil, aby nám dal své dary, pravé a trvalé bohatství Ducha Svatého. Podobně jako to dělal pisatel knihy Moudrosti: „Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic. Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro.“
Pravé skutečné bohatství je Duch Svatý. Pokud máme v sobě Ducha Svatého, tehdy naše bohatství je Bůh sám. Tehdy se ztrácí vnitřní roztříštěnost soupeřících tužeb po Bohu a po bohatství. Obě touhy se sjednotí v požívání pravého bohatství, které Ježíš slibuje a dává těm, co pro něho opustili všechno.