Dnešní první čtení hovoří o Moudrosti a v mezizpěvu, který je vzatý z 90 žalmu, jsme také slyšeli: „Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce (abychom nalezli moudrost srdce).“ Za co to prosí žalmista? Za umění „dokázat počítat dny“. Znamená to učit se myslet s perspektivou věčnosti. Dívat se na přítomnost z nadhledu věčnosti. V konečném důsledku to znamená žít tak, abychom měli ustavičně před očima svou smrt, svůj konec. K tomu, abychom našli moudrost srdce je třeba učit se odpovědnosti za dar bytí a dar života. Nejsme pány na svém, ale jsme správci propůjčených darů a talentů. Ustavičné myslet na svůj konec, to je vrchol moudrosti, to je moudrost srdce. Obrazně vyjádřeno, „být stále připraven na uzávěrku“. Jak často se zcela bezohledné ženeme za věcmi tohoto světa, jako by nás ony mohli vrcholně uspokojit, a pak jsme zklamáni a rozčarováni, protože existuje jen jedna skutečná radost a to věčná. Pozemské věci jsou jen na to dobré, abychom si jimi odemkli vstup do věčnosti.
Možná bychom i my, podobně jako onen mladík z evangelia, měli položit Ježíšovi otázku: „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostál věčný život?“ Jde totiž o Věčný Život, o život, který smrtí nekončí. Ale ve věčnosti se nejedná jen o život časově neomezený, ale jde o život kvalitativně jiní a to absolutně lepší. Duchovní život je a může být čímsi mnohem úžasnějším než život tělesný. Duše člověka má zvláštní schopnost otevírat se Absolutnu. Může mít účast na životě samotného Trojjediného Boha. Zřejmě právě sem míří svou otázkou mladík. Jde o účast na Božím životě, neboť jen toto je pravé bohatství, které člověka dokonale uspokojuje. Moudrost srdce je v pochopení pravdy o tom, že pozemské věci jsou tady jen na to, abychom si jimi odemkli vstup do věčnosti.
Sv. Pavel v prvním listě Timoteovi dává takovou radu ohledně pozemského bohatství: „Bohatým tohoto světa doporučuj, aby nesoudili povýšeně, neskládali svou důvěru v nejisté bohatství, nýbrž v Boha, jenž nás štědře zaopatřuje vším, abychom toho užívali. Ať konají dobro, obohacují se dobrými skutky, rádi rozdávají, umějí se podělit; takto si nashromáždí pro budoucnost pevný základ, s nímž budou moci získat pravý život.“ Jedině Bůh je pravé Bohatství a jedině On je Dobrý. Skutečně Bohatý je člověk, když má v sobě dobrotu Boha, účast na Božím Duchu.
Pán Ježíš na touhu bohatého mladíka po věčném životě poukazuje na Boží zákon. Samotný Boží zákon je zákon života. O Božím Zákoně platí: „To dělej a budeš žít!“ Každý přestupek Božího zákona vede ke smrti, je to podobné, jako kdybychom nebrali ohled na návod pro automatickou pračku. Určitě ji časem pokazíme. I člověk dostal ke svému životu a ke své existenci „návod k použití!“ a tím je Boží zákon. Pokud v tvém životě převládá deprese, je to možná právě proto, že sice zákon znáš, ale ve svém srdci si ho nepřijal za zákon života a neřídíš se jím.
Když Pán Ježíš mluví o zachovávání zákona, je zajímavé, že na rozdíl od nás, neklade důraz na první tři příkazy, které se týkají bohopocty, ale jakoby upřednostňoval příkazy týkající se člověka. Ne každý dokáže pochopit, co je to dobro ve vztahu k Bohu, ale i ten nejprostší chápe, co je dobro ve vztahu k člověku. Člověk je zde jako „obraz Boha“ a to ve dvojím smyslu, jako ten, který má konat na místě neviditelného Boha, jako ten skrze něhož se má zjevit cosi z dobroty a velebnosti Boha, ale zároveň i jako ten, ke kterému se má přistupovat jako k Bohu. Pán Ježíš říká: „Cokoliv jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili!“
O věčný život se jedná v našem běžném životě, v mezilidských vztazích. Bohatý mládenec vše zachovával od svého mládi a přece cítil, že mu ještě něco chybí: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ Už zachovávání Božího zákona vede ke svobodě a k životu, ale je možné žít ještě bohatěji a svobodněji v následování živé Vtělené Tóry, živého Božího zákona, v následování Krista. Dobrovolná chudoba je projevem větší důvěry vůči Bohu. Nevkládat svou naději v bohatství ale v Boha.
V teologii Židovského národa, před příchodem Krista, vládlo přesvědčení, že právě pozemské bohatství je znakem Boží přízně. Tak to nakonec prožívali všichni patriarchové. Proto se učedníci doslova zalekli, když Ježíš řekl: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!” Ptáme se proč? Bohatství je skutečnou překážkou na cestě k Bohu, když do něj začneme vkládat důvěru, když se stane předmětem naší víry, když si myslíme, že ono nám přinese Spásu, když mu dáme přednost před Láskou, před vztahy. Bohatými v tomto smyslu jsme tehdy, když lecčemu dáváme přednost před Bohem.
Pán Ježíš požaduje zřeknutí se bohatství: „Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým… Pak přijď a následuj mě?” Je to pozvání k vyšší dokonalosti, které se především týká těch, kteří se Bohu zasvětili, ale v určitém smyslu je to požadavek pro všechny křesťany. Pokud zjistím, že mi nějaká věc brání v modlitbě, že se k ní váží mé myšlenky při modlitbě, tehdy se musím od ní rázně oprostit, ať je to cokoli. Boha mám milovat více než všechno ostatní, jakmile je tomu naopak, už jsem spoután bohatstvím, majetkem.
První čtení nám předává zkušenost: „Modlil jsem se a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal.” Moudrost přichází jako ovoce modlitby. Proto opět zakončím modlitbou žalmistu: „Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce (abychom nalezli moudrost srdce).”