Dnes jsme slyšeli v druhém čtení svědectví sv. Pavla: „Bratři! Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.“ Sv. Pavel dokáže hladovět i odříkat si. Nám je někdy velmi těžké snášet útrapy života. Jak je to možné, že on to dokázal a nám to jde tak těžko. On sám nám odhaluje zdroj své síly: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.“ Sv. Pavel nežije jen z lidské síly.
Když se živíme Kristem, když ho v eucharistii přijímáme a když se mu úplně vydáváme, Kristus v nás buduje nového člověka, novou duchovní tělesnost. A my se učíme reagovat z této nové hloubky. Kristus v nás zůstává, pokud se od něho neodloučíme těžkým hříchem a pomáhá nám svým Vtělením do nás, nést těžkosti našeho života. Život ze svátostí formuje už nyní nového člověka a dává vzniknout již tu na zemi smyslům, které umožňují božský život zakoušet a vychutnávat. Kdyby jsme již v tomto pozemském živote neměli orgány a smysly, které jsou schopny postihnout skrytý Boží život v nás, nebyli by jsme schopní mít na něm účast v budoucím životě. V lůně života nynějšího se rodí člověk budoucího věku, člověk schopný vnímat Boha a těšit se z Něho.
„Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, buď sláva na věčné věky! Amen.“ I když je sv. Pavel tak mocný z Krista, přece oceňuje lidskou pomoc a solidaritu a ve jménu Ježíše, slibuje hojnou odplatu od Boha, našeho Otce, těm, kteří mu pomáhají.
V listě Římanům nacházíme další zdroj Pavlové síly. Sv. Pavel říká: „Soudím totiž, že utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která má být na nás zjevena.“ Sv. Pavel píše tato slova jako ten, který byl vytržen do sedmého nebe a zažil věci, které se nedají lidským jazykem vypovědět. Proto může tak přímo a jasně mluvit, ne jako teoretik, ale jako člověk, který má zkušenost. Z tohoto zážitku se rodí i jeho schopnost jasně rozlišovat duchy. Vše pokládá za ztrátu, když to porovnává s poznáním Ježíše Krista. Slovo „poznání“ zde má hlubší význam než u nás. Poznat zde znamená bytostnou zkušenost.
Znát Krista Ježíše v slávě jeho vzkříšení je takovým zážitkem, že vše ostatní, vše, co se zdá běžnému člověku strhující, je v porovnání s tím spíš ztrátou, protože nás zdržuje na cestě za nesmírně Úžasnějším. Často nás utrpení tohoto času deptá proto, že zapomínáme na tuto Slávu. Slávu Zmrtvýchvstalého Pána, která očekává i nás. Toto utrpení, i když se nám zdá velké, je v porovnání s tím, co nám Bůh připravuje, zcela malicherné. Něco, co ani nelze srovnávat, co se nedá srovnávat, tedy něco, co se vůbec neprožívá na stejné úrovni. Utrpení, které prožíváme v tomto čase se dotýká našeho těla a naší duše, ale radost, kterou dává Bůh je účastí na Duchu Božím, obšťastňuje tělo i duši, je účastí na Nestvořené skutečnosti. Sám Bůh bude dokonalou odměnou těch, kteří ho milují.
Papež Lev XIII. ve své encyklice „Rerum novarum“ říká o utrpení tohoto času následovně: „Časné věci není možné správně pochopit a ohodnotit, pokud se duše nepozdvihne k jinému životu, totiž k věčnému; bez něj se pravé poznání mravního dobra nutně ztrácí, ba celé stvoření se stává neproniknutelným tajemstvím. To, co nám diktuje sama příroda, je v křesťanství dogmatem, na níž jako na základním kameni spočívá celá stavba náboženství: že totiž ten pravý život člověka je život budoucího věku. Bůh nás totiž nestvořil pro tyto křehké a pomíjivé dobrá, ale pro dobrá nebeské a věčné: a zem nám dal jako místo vyhnanství, ne jako vlast.
Či vlastníš množství bohatství a jiných pozemských dober, nebo je nemáš, to není pro věčné štěstí vůbec důležité. Ale dobré či špatné používání těchto dober, to je to, co je svrchovaně důležité. Ježíš Kristus ačkoli nás vykoupil hojným vykoupením, neodstranil různé soužení, kterými je protkán život zde na zemi. Avšak proměnil je na podněty k ctnostem a na předmět zásluh: až do takové míry, že žádný Adamov syn nemůže dosáhnout nebe, pokud nesleduje jeho krvavé stopy. „Pokud vytrváme, budeme s ním i kralovat“. Tím, že svobodně vzal na sebe soužení a bolesti, obdivuhodným způsobem zmírnil jejich hořkost, a nejen příkladem, ale i milostí a nadějí na odměnu nám usnadnil utrpení: „Vždyť naše nynější lehké soužení přinese nám nesmírně velkou váhu věčné slávy.“ Ti šťastní na tomto světě dostávají tedy varování, že bohatství je neosvobodí od bolesti a že budoucímu štěstí nepomáhá, ale škodí: že bohatí se musí třást při pomyšlení na mimořádně přísně výhrůžky Ježíše Krista a že z užívání svých dober budou jednoho dne muset udělat to nejpřísnější vyúčtování před soudem Božím.“
Bouříme se proti utrpení. Považujeme ho za skandál Stvoření. Proto si ještě všimněme pozitivní hodnoty utrpení. Může pomáhat člověku v dozrávání: pomáhat mu rozpoznávat, co je v životě důležité. Nemoc často člověka donutí hledat Boha a navrátit se k němu. Už proroci tuší, že utrpení může mít vykupitelský význam. Bl. Duns Scotus dokonce učí, že dobrovolné přijetí utrpení může být jedním z výrazů lásky vůči Bohu. V lásce vůči Bohu máme překročit svůj egoismus, proto může tato láska i bolet. Ale Bůh za to stojí.
Sv. Peter prohlašuje: „Když tedy Kristus podstoupil bolestné utrpení, i vy se vyzbrojte stejnou myšlenkou: Ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem“ (1 Pt 4,1). Když Písmo svaté mluví o hříchu, nemyslí jen na hříšný skutek, ale na zlého ducha, který v pokušení člověka svádí a po těžkém hříchu ovládá člověka. Od tohoto nás může zcela osvobodit jen Kristus v eucharistii a vděčně přijaté utrpení. Ďábel je jako sobecký společník, který nás opouští v tom okamžiku, kdy se dostaneme do nějaké bídy. Utrpení od té doby, co ho podstoupil a posvětil Boží Syn, má tajemnou moc roztrhat síť vášni a vyhnat hřích z našich údů.
O sv. Františkovi je napsané toto: „Těch několik dní, které mu ještě chyběly k návratu domů, využil k tomu, aby Boha chválil a svých milovaných bratrů vyzýval, aby chválili Krista s ním. On sám, nakolik mohl, zpíval tento žalm: „Velkým hlasem k Pánu volám, o milost nahlas Pána prosím …“ Také všechny ostatní tvory vyzýval ke chvále Boha a slovy písně, kterou předtím složil, je vyzýval, aby Boha milovali. Dokonce i smrt, pro všechny hroznou a nenáviděnou, vyzýval ke chvále. Šel jí radostně vstříc a zval ji jako hosta. Lékaři řekl: „Jen odvahu, bratr lékař, řekni mi, jak blízko je už smrt, vždyť je jen bránou k životu.“ Bratřím řekl: „Až uvidíte, že umírám, položte mě nahého na zem a tak dlouho nechte po smrti, než se přejde jedna míle.“ A přišla jeho hodina a protože se na něm všechny Kristovy tajemství naplnili, vznesl se blaženě k Bohu.“