„Pavel, z vůle Boží apoštol Krista Ježíše, křesťanům [v Efesu] a věřícím (věrným) v Kristu Ježíši:“ Sv. Pavel se představuje jako apoštol Krista Ježíše z vůle Boží. Nebylo to jeho vlastní rozhodnutí, které jej postavilo na cestu apoštola. Stal se jím z Božího rozhodnutí. Svůj dopis adresuje věřícím v Efezu, které nazývá svatými. Svatými proto, že přijali svatost v Kristu Ježíši. Jako Křesťané, nejen v Krista věříme, ale jsme v Kristu. Jsme jeho tajemné tělo.
„Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.“ Přeje všem milost a pokoj. Milost to je Boží zalíbení a pokoj signalizuje stav dokonalosti. Jsou to Boží dary od Boha, který je zároveň naším Otcem i od Pána Ježíše Krista. Slovo Pan je zde Božským titulem Ježíše, tak jak je božským titulem i v původním katolickém pozdravu. Je to překlad slova Adonai, které je zase uctivou náhražky hebrejského JHVH. Dále přímo říká: „Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista.“
„Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem.“ Sv. Pavel začíná svůj list chválou Boha. Víme i my, co to znamená zvelebovat Boha? Často se vyznáváme, že jsme kleli, ale uvědomujeme si nebo máme v sobě potřebu zvelebování Boha? Proč nezvelebujeme Boha, po případě proč ho nezvelebujeme tak, jak si to zaslouží?
Můžeme si položit otázku: Jaké místo zaujímá v mé osobní modlitbě zvelebování? Či alespoň někdy velebím Boha? Velmi často vyznáváme, že jsme se rouhali, ale kdo se vyznává, že Boha nezveleboval. Žijeme jaksi povrchně bez pochopení souvislostí. Zapomínáme na to, že Bůh je náš Stvořitel a pokud sebe samých a své životy považujeme za pozitivní hodnotu, nebo vyjádřím to ještě po lopatistickejší: Pokud chceme žít! Zvelebujme Boha, neboť to co je v nás a ve světě dobré, pochází zajisté od něj.
Katechismus nás poučuje, že velebení vyjadřuje základní směr křesťanské modlitby. Modlitba velebení je odpovědí člověka na Boží dary. Ale ona se v nás objeví, až když uděláme a zakusíme spojení s Kristem. My všichni, kteří jsme Krista přijali jsme v něm požehnání vším nebeským požehnáním a to navzdory své lidské slabosti, kterou denně zakoušíme. Proč tedy nezvelebujeme Boha tak, jak je to důstojné a správné? Možná i proto, že neznáme své obdarování v Kristu a své předurčení, po případě proto, že nevěříme ve své předurčení. Jaké je vlastně naše vyvolení a předurčení?
„Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. (To proto,) aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném (Synu).“ V Kristu jsme pozváni k neposkvrněné a nesobecké lásce. A jsme předurčeni k Božímu synovství. Skrze přijetí Krista se máme stát božími dětmi. Evangelista Jan hovoří o Ježíši: „těm, kteří ho přijali, dal moc stát se Božím dětmi!“ Jen když uvěříme v tuto možnost a uskutečníme ji, dokážeme i my velebit Boha.
Pokud můžeme mluvit o nějakém předurčení člověka ze strany Boha, můžeme říci na základě Božího zjevení, že existuje jen toto jedno pozitivní předurčení člověka ke Spáse. „Bůh chce spasit všechny lidi.“ Církevní učitelský úřad se poprvé cítil povinen zasáhnout v 5 st. proti bludu predestinacionizmu. Na synodě v Arles (r. 473) musel bludař Lucidus odvolat následující tvrzení: „Ježíš Kristus nevytrpěl smrt za Spásu všech: Boží předpoznání nutí člověka násilně do věčného zavržení: jedni jsou určeni k věčné smrti, jiní k věčnému životu.“ Jiný Synod v Quierzy (r. 853) vyhlašuje proti učení Gottschalkovmu: „Existuje jen jedno jediné pozitivní předurčení ke spáse.” Podobně Tridentský koncil proti učení Zwingliho a Calvina zavrhl předurčení ke zlu. „Univerzální Boží láska stanovila od věčnosti: že všem lidem je otevřená jako konečný cíl věčná spása. Konkrétně uskutečnění věčné spásy se děje zprostředkováním Ježíše Krista (a to absolutně nutně) a církev působí závisle na něm.
Jednotlivý člověk může být spásné činný svobodně skrze dar a úlohu víry a lásky.“ Takto chápáno předurčení je vlastně evangeliem, a to tím, že zdůvodňuje Spásu lidí v univerzální, absolutní, neochvějné Boží lásce a tak dává věřícímu poslední jistotu jeho eschatologické naděje.
„V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a prozíravostí: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi.“ V Ježíši máme Vykoupení a to je další důvod zvelebovat Boha. A skrze něho všechno spěje k Jednotě. On je hlava mystického těla lidstva a vesmíru. Tělo Vesmíru dostalo Hlavu. Nejsme už tělem bez hlavy.