Dnešní čtení z evangelia podle sv. Lukáše, hovoří o návštěvě Ježíše u dvou sester Marty a Marie. Ukazuje, na čem vlastně záleží, anebo co je důležitější. Smysl události a z ní vyplývajícího poučení bychom mohli vyjádřit aj takto: „Bůh nechce od člověka především výkon, ale lásku a odevzdanost“.
Židé si dokázali ocenit osobnost a kvůli významnému rabínovi byli ochotní udělat i velikou hostinu. Také Marta, o které dnešní evangelium mluví, pozvala Ježíše, aby byl její hostem. Přijala ho tělesně do svého domu, ale nepřijala ho duchovně, jako Boží Slovo, které třeba poslouchat a uskutečňovat. Pozvala ho do svého domu, aby pro něho něco udělala. Nechtěla se zříci svého plánu a svých představ, které spájela s tímto očekávaným hostem. Zkuste si to představit: „Do její domu vstoupil Bůh v lidském těle“. Ten, kterého nemohli objat nebesa nebes se stává jejím hostem. A ona chce pro něho cosi udělat, nějako si tohoto převzácného hosta uctít a také moderně bychom řekli: „Nějako se zviditelnit“. Ale když přišel Ježíš, pozval ji, aby byla s ním, aby ho kontemplovala, neboť kontemplace je láska. Životný styl Marty představuje naši aktivitu a může to být i aktivita náboženská, může to být dokonce i apoštolát, který se ale nerodí z modlitby a nevede oslovených nazpět k modlitbě. Apoštolát je jen tehdy Bohu milý, když se rodí z modlitby a k modlitbě znovu přivádí. Pán Ježíš vyvolil apoštoly především k tomu, aby byli s ním a až potom jich posílal hlásat Boží Království. Hlásání se má narodit ze slyšení Slova. A to už je kontemplace. Být s Ježíšem, to je vlastně pozvání k modlitbě, které je prvotní a ke kterému směrujeme i ve věčnosti. Ve věčnosti už nebude třeba apoštolátu ani charity, ale budeme pro něho a s ním.
Slyšeli jsme, že Marta přijala Ježíše do svého domu. V křesťanství jde především o přijetí Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Sv. Pavel v listu Kolosanům prohlašuje: „Kristus ve vás, naděj Slávy!“ Na jiném místě, říká, že smysl apoštolátu spočívá v tom, abychom každého člověka přivedli k dokonalosti v Kristu. Podobně říká i v tom dnešním čtení z listu Galaťanům: „Bůh si mně však už v lůně matky vybral a svou milostí povolal, a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům.“ V Křesťanství nejde o nic menší, jak o přijetí Ježíše a o jeho vzrůst v nás, anebo o milost zjevení Božího Syna v nás a skrze nás světu.
Druhá sestra Maria, ukazuje celým svým postojem, jak visí na Ježíši. Když Ježíš něco říká, nedokáže od něho odejít. Jeho Slovo a jeho přítomnost jsou tak vzácné a tak osvobozující, že nemůže od něho odejít. Maria plní první předpoklad lásky: „Šema!“ = „Poslouchej!“ Tak začíná první přikázání. Maria se rozhodla přijat Ježíše jako Boží Slovo, které třeba poslouchat a plnit. Mohli bychom to vyjádřit i takto: „Marta dává Ježíši svou činnost, ale Maria sama sebe dává Ježíši, svou přítomnost a svou pozornost. A to je už kontemplace, která proměňuje člověka na Boží obraz.
Co je kontemplativní modlitba? Svatá Terezie říká: „Podle mého názoru kontemplativní modlitba není nic jiné, jako důvěrný přátelský styk, v kterém často sami býváme s tím, o kterém víme, že nás miluje”. Kontemplativní modlitba hledá toho „kterého z té duše miluje” (Pis 1,7), tedy Ježíše a v něm Otce. Hledáme ho, neboť toužit po něm je vždy začátkem lásky. Pod působením Ducha Svatého máme soustředit srdce a celou svou bytostí, přebývat v Pánově příbytku, kterým jsme my, vzbudit si víru, abychom vstoupili do přítomnosti toho, který nás očekává, odložit své masky a obrátit své srdce k Pánu, který nás miluje, abychom se mu odevzdali, jako obětní dar, který třeba očistit a přetvořit.
Kontemplativní modlitba je tak nejjednodušším vyjádřením tajemství modlitby. Je darem, milostí. Možno ji přijat jen v pokoře a v chudobě ducha. Kontemplativní modlitba je smluvní vztah vytvořený Bohem v hloubce naši bytosti. Kontemplativní modlitba je společenství: v něm Nejsvětější Trojice ztvárňuje člověka, Boží obraz „na svou podobu“. Kontemplativní modlitba je také v plném smyslu slova silná chvíle modlitby. V ní nás Otec skrze svého Ducha vyzbrojuje silou, aby v nás „mocně zesílil vnitřní člověk, aby Kristus skrze víru přebýval“ v našich srdcích a abychom byli „zakořenění a upevnění v lásce“.