Zákoník z dnešního evangelia klade otázku za nás všechny: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Toto je problém nás všech. My všichni chceme mít podíl na vrcholně blaženém životě ve věčnosti. Nejde o pokračování pozemského života prodlouženého do nekonečna, ale jde o zcela nový, kvalitativně odlišný život, o kterém žalmista říká: „Tvá milost je lepší než život.“ Chceme žít životem, kterým žije sám Bůh – Otec a Syn v Duchu svatém, Panna Maria, blažení, nebeští duchové, oslaveni svatí v nebi, chceme žit v Duchu svatém. To je společenství a rodina, po níž toužíme, to je naše pravá vlast. Tam je také oslavena příroda.
Ježíš mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Vše, co potřebujeme vědět, je obsaženo v Božím zákoně. Boží zákon je návodem na naše použití. A dodržování tohoto návodu, tedy poslušnost Božím příkazům, je cestou života. On odpověděl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘ a ‚miluj svého bližního jako sám sebe.“ Ježíš souhlasí s tím, že největší přikázání je přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Láska je nejzákladnějším Zákonem vesmíru a Základním kamenem Stvoření.
Možná nás zarazí skutečnost, že se zde mluví o lásce jako o příkazu. Kdybychom byli normální, měli bychom tento imperativ vepsání hluboko ve svém srdci, měli bychom vepsanou nesmírnou vděčnost a lásku vůči Tomu, který nás stvořil. Ale vidíme, že žijeme bez této vnitřní odezvy na skutečnost stvoření. Po dědičném hříchu nejsme úplně normální. Katechismus o tom říká: „Rozum člověka se zatemnil, vůle se naklonila ke zlému.“ V našem rozumu již není Světlo strhujícího poznání Boha a všeho stvoření. Proto se nám musí přikazovat, tak jak se přikazuje nemocnému, musí se nám přikazovat věci, které slouží k našemu dobru, neboť naše chuť je pokažená. Chutná nám zlo, ale když ho děláme, jsme nešťastní. Dobro nám nechutná, ale když se přemůžeme a děláme ho, nacházíme své štěstí. Proto se nám také v Desateru přikazují věci zcela normální, i když pro nás, postižených dědičným hříchem, ne zcela samozřejmé.
Na prvním místě se mluví o lásce k Bohu. Bůh chce od nás především lásku. Láska touží po své odezvě v nás. Láska nespočívá natolik v náklonnosti a v sympatii, jako spíše v důvěře Bohu a v poslušnosti jeho příkazům: „Kdo zachovává mé přikázání, ten mě miluje!“ Láska vůči Bohu nespočívá přednostně v krásných citech, ale v sjednocení s vůlí Boží. Láska vůči Bohu je jednota dvou vůli, boží a lidské. Možná se nám to bude zdát silné, ale láska vůči Bohu – to je poslušnost až k smrti, jak to zjevuje svým životem sám Ježíš. Bližního máme milovat jako sebe sama, ale Boha máme milovat víc než sebe samého. V lásce vůči Bohu máme překročit hranice svého egoismu. Proto může tato láska i bolet. Boha, svého Stvořitele, svého Otce a Původce, Boha, bez kterého bychom vůbec nebyli a netěšili se z daru bytí a života, máme milovat celým srdcem, celou duší, ze všech svých sil a z celé své mysli. On má být na úplně prvním místě v našich srdcích, dokonce ještě před námi samými.
Na závěr slova sv. Františka o lásce k Bohu: „Milujme všichni z celého srdce, celou duší, celou svou myslí, vší silou a mocí, všemi silami ducha a těla, vší náklonností a žádostí, z hlubin srdce, všemi svými touhami a celou svou vůlí Pána Boha, který nám všem dal celé své tělo, celou duši a život a stále nám je dává. On nás stvořil a vykoupil a jen on nás svým milosrdenstvím spasí: on nám ubohým a bídným, ošklivým, nestálým, nevděčným a zlým lidem, prokázal všechno dobré a ještě prokáže. Nic jiného si tedy nežádejme, nic jiného si nepřejme, v ničem jiném nenacházejme zalíbení a potěšení než ve svém Stvořiteli, Vykupiteli a Spasiteli, jediném pravém Bohu, který je plností Dobra, vše Dobro, celé Dobro, pravé a nejvyšší Dobro, který jediný je Dobrý, Milostivý a Dobrotivý, Laskavý a Milý, který jediný je Svatý, Spravedlivý, Pravý a Věrný, který jediný je Dobrotivý, bez hříchu a Čistý, od něj skrze něho a v něm je celé odpuštění, veškerá milost, celá sláva pro všechny kající, všechny spravedlivé a všechny blažené, kteří se radují v nebi.
Ať nám tedy v tom nic nepřekáží, nic nás od toho neodděluje, nic nám nebrání: všude, na každém místě, v každou hodinu a v každou dobu, denně a ustavičně věřme v Něho upřímně a pokorně, uchovávejme Ho v srdci a milujme Ho, ctíme ho a klanějme se Mu, služme Mu, chvalme Ho a dobrořečme Mu, slavme a vyvyšujme, velebme a děkujme Mu, Nejvyššímu a Nejvznešenějšímu, Věčnému Bohu, Trojici v Jednotě, Otci, Synu i Duchu svatému, Stvořiteli všech věcí, Vykupiteli všech, který v Něho věří, doufají a milují Ho, který je bez začátku a konce, Neproměnný, Neviditelný, Nevyslovitelný a Nevýslovný, Nepochopitelný, Nevystižitelný, Požehnaný, Chvalitebný, Slavný a Vyvýšený, Milý, Laskavý, Příjemný a nadevše Vytoužený na věky věků.“