V dnešním evangeliu se mluví o největším přikázání, kterým je přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. O přikázání lásky k Bohu si říkáme častěji, proto se dnes podíváme na tuto druhou částku přikázání lásky: „Miluj bližního jako sám sebe!” Skrytým předpokladem tohoto přikázání je láska k sobě. Jakýsi základní kladný postoj k sobě. Tento postoj je v každém z nás. Každý touží po dobře pro sebe samého, i když jeho chápání je různé. Nelze dokonce tento postoj lásky k sobě nijak popřít. Je vložen do nás samotným Stvořitelem jako cosi dobré. Smysl pro dobro. Hodnocení dobra, ocenění dobra. Ocenění své vlastní existence. Někdy je problém v tom, že nevíme přijmout své danosti, okolnosti svého života. Ale naše nespokojenost se životem znovu pramení z lásky k sobě.
Možná, že naše sebeláska je jen zkaženou formou tohoto základního postoje. I lásku k sobě se musíme učit od Boha. Dívat se na sebe Božími očima. Vidět se tak, jak nás vidí Ježíš. Kdybychom tento základní kladný postoj v sobě neměli, hledali bychom návrat k neexistenci. Ale my všichni se tohoto popření existence bojíme. Nejlépe to chápeme ve vztahu k vlastní smrti, z toho jak se jí bojíme můžeme pochopit jakou hodnotou je život a existence. Tento kladný postoj vůči sobě samému má dokonce i sebevrah, který zdánlivě sebe nenávidí. Jen zdánlivě nenávidí sebe sama. V podstatě to, co chce dosáhnout sebevraždou, je dobro pro sebe samého. Chce utéct od obtíží života. Bližního máme milovat jako sebe samého. Láska k bližnímu se jeví jako snaha dopřát mu to, co si i sami přejeme. Obohatit ho bohatstvím, jaké máme my sami. Ale naše touhy musí být nejprve očištěny tou první velkou láskou, Láskou k Bohu. Naše vůle musí být sjednocená s vůlí Boží, abychom mohli říci, že milujeme svého bližního.
Dnešní evangelium říká: „Ale on (zákoník) se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Možná i my bychom položili Ježíšovi otázku: „Kdo je můj bližní?“ Není nám to úplně jasné. Ježíš nám odpovídá formou podobenství. Zajímavý je důraz podobenství. Ono vlastně neodpovídá přímo na otázku, kdo je můj bližní, ale poučuje o tom, jak se máme chovat, abychom se my stali bližními. Tedy odpovídá na otázku: Jak se mohu stát někomu bližním. Asi tím chce říci, že si nemáme lidi škatulkovat na bližních a neblížnych. Vlastně se nemáme ptát, kdo je náš bližní, ale máme jednat tak, abychom se my sami stali bližními. Bližní je ten, kdo se přibližuje s pomocí, když je člověk v nouzi.
Odpověď na otázku: „Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?” Je: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství!“ Prokazovat milosrdenství to je láska k bližnímu. V první řadě prokazovat milosrdenství. Jaký je rozdíl mezi spravedlností a milosrdenstvím? Spravedlnost dává každému podle zásluh, milosrdenství dává podle potřeby. Bůh je především milosrdný. Nedává podle zásluh ale podle potřeby. Pán Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!” Prokázat mu milosrdenství, tak jako Bůh, ne podle zásluh, ale podle potřeby.
Sv. František takto chápe a vysvětluje lásku k Bohu a k bližnímu. Ve výkladu k modlitbě Otče náš říká: „ abychom milovali svého bližního jako sami sebe – kéž strhneme všechny, nakolik jen jsme schopni, ke Tvé lásce; a kéž se budeme radovat z dobra druhých jako z vlastního, budeme mít účast na jejich utrpení a neublížíme nikomu. ”
A v tomtéž výkladu na jiném místě pokračuje: „A odpusť nám naše viny: pro své nevýslovné milosrdenství, pro nesmírné utrpení svého Syna a na přímluvu a pro zásluhy nejsvětější Panny Marie a všech tvých svatých. Jako i my odpouštíme našim viníkům: a protože nedokážeme odpustit úplně, nauč nás, Pane, odpouštět úplně, abychom pro tvou lásku dokázali skutečně milovat své nepřátele a zbožně se za ně modlit, abychom nikomu neopláceli zlem za zlo a snažili se kvůli Tobě pomáhat všem. Amen! “