První čtení z knihy Geneze nám ukazuje původní a nádherný Boží plán s člověkem a s jeho manželstvím. V evangeliu zase vidíme důsledky hříchu na lidské manželství a problémy, které z toho vyplývají. Je zajímavé, že Písmo svaté začíná stvořením muže a ženy k obrazu a podobě Boží a ustanovením manželství a končí viděním „Beránkovi svatby“. Od začátku až do konce Písmo svaté mluví O manželství a jeho „tajemství“, o jeho ustanovení a významu, jaký mu dal Bůh, o jeho původu a cíli, o jeho různých realizacích během dějin spásy, o jeho potížích, které vyplývají z hříchu a o jeho obnovení „v Pánu“ (1 Kor 7,39) v novém svazku Krista a církve.
V dnešním evangeliu farizeové dávají Ježíšovi aktuální otázku: „Smí-li se muž se ženou rozvést (propustit svou manželku)?“ Otázka o možnosti rozvodu je stále aktuální. Mnozí i mezi křesťany si myslí, že rozvod je řešením problému. Sami sebe považují za zastánce lidskosti. Je zde však jeden háček. Dva lidé se přece berou z lásky a slibují si, že nikdy jeden druhého neopustí a někdy se až diví proč církev k tak samozřejmé věci žádá veřejnou přísahu. Diví se, že se pochybuje o jejich lásce. A za několik let, ti samí, kdysi zoufale zamilovaní, hledají útěk od sebe, hrozně zklamání. Jak je to možné? Kde se ztratila láska?
Manželství uzavřené v kostele není patentem na štěstí. Asi bychom měli vzít na vědomí, rozdíl mezi manželstvím uzavřeným jen v kostele a manželstvím uzavřeným v Kristu. Když se berou dva – sice pokřtění – lidé, ale žijí Kristu absolutně neodevzdaný život, tak se jejich manželství dostane do krize. Takoví lidé nehledají v manželství splnění božího záměru, ale pouze své ukojení. Nakonec zjistí, že nemají sílu ke skutečné Lásce. Něco jiného nastane když do manželství vstupují dva lidé, kteří již dříve přijali Ježíše za svého Pána a Spasitele. Po zkušenostech s osobní odevzdaností, když začínají prožívat velké věci, které jim dělá Pán, mají chuť i odvahu i tento nový životní stav a situaci společné odevzdat Ježíši. A podle mého názoru až tady začíná účinkovat požehnání svátosti manželství.
Po přirozené stránce je okamžik uzavření manželství jakoby startovací linií. Pokud však chceme dosáhnout vítězství, musíme zápasit. Tak jako v duchovním životě, tak i ve vzájemném vztahu, musí nastoupit to, co říká sv. Pavel o vztahu k Ježíši: „A proto se snažíme líbit se mu (Pánu).“ (2 Kor 5,9) V životě každého musí nastoupit úsilí líbit se, snaha o dobro, aby bylo co nejméně pohoršení. Občas radím snoubencům, aby nikdy nepřestali spolu chodit. Chození, dvoření počítají manželé mezi nejkrásnější období manželství. Nejen proto, že jsou po uši zamilovaní, ale zvláště proto, že je v něm stálá snaha o zalíbení se druhému. Chlapec začne o sebe více dbát, dívka je ochotna se postit, aby shodila nadbytečná kila. Chodit s někým znamená, brát stále ohled na druhého. Pokud toto chození pokračuje i v manželství, stává se manželství úžasnou stavbou vzájemné lásky. Když se však člověk spolehne na právo, které mu říká: „Je to tvoje žena, máš na ni právo!“, když se spolehne na to, že má právo na lásku ze zákona, tehdy se může trpce zklamat. Člověka je třeba stále znovu a znovu si získávat.
Pán Ježíš se ptá farizeů: „Co vám přikázal Mojžíš?“ Farizeové neodpovídají správné, neboť zaměňují příkaz s dovolením: „Mojžíš dovolil vystavit ji rozlukový list a rozvést se (propustit ji).“ Ježíš je opravuje, že to nebyl příkaz ale dovolení a to také jen pro tvrdost jejich srdce. I církev dovoluje rozluku pro tvrdost lidského srdce, ale ne rozvod. Rozluka dává stejná práva jako rozvod s výjimkou práva na nové manželství. Tvrdost lidského srdce, pro kterou je možné uvažovat o rozluce je např.: když manželství neplní své poslání, např. když chodí jeden z manželů domů opilý a terorizuje rodinu, když je jeden z manželů nevěrný, když je závislý na drogách anebo na automatech a hrozí ekonomické zruinování rodiny. Ježíš ukazuje původní Boží plán. Kniha Geneze nám říká o rovnosti obou, muže i ženy před Bohem. Stará židovská legenda vysvětluje stvoření Evy z Adamova žebra, takto: „Bůh ji nestvořil z Adamovy hlavy, aby mu vládla, nebyla stvořena ani z nohy, aby mu sloužila jako otrokyně, ale byla stvořena ze žebra, které je blízko srdce, aby ji Adam miloval a aby se naznačilo, že je rovna muži, i když úplně jiná.”
Pán Ježíš zakončuje tento rozhovor o manželství dětmi: „Nechte děti přicházet ke mně…“ Bůh má takovou důvěru v matku, že ji dává dítě jako dar. Každé spojení muže a ženy je posvátné, posvátné v tom směru, že provokuje jedinečný zásah Boha Stvořitele, proto se nemá dít mimo manželství. Bůh tak neodvolatelně spojil svou stvořitelskou moc s lidským aktem plození, že vždy když jsou splněny přirozené podmínky, tvoří novou osobu. Dnešní svět vytrhuje sex nejen z kontextu lásky, ale i z kontextu plodnosti. Ovocem toho je neznalost, že se sice sexuálně žije, ale často se ani neví, že to může a má vést ke vzniku nového života.
Rodina svou povahou a svým určením vyžaduje stálost. Děti svou láskou objímají oba rodiče. Neumí si představit, že se jeden rodič z jejich života ztratí. V rozbité rodině nejvíc trpí děti, protože jejich život pramení ze vztahu rodičů. Velkou a vážnou věcí je spojení muže a ženy. Musíme vážně a zodpovědné přistupovat k těmto skutečnostem, protože velmi často je manželství ovocem a zrcadlem toho, jak vážně se člověk na něj připravoval. Každá povrchnost se tu strašně vymstí. Kde je však úsilí o skutečnou lásku, tam je manželství vysokou školou lásky.