27. neděle v mezidobí „B“ – (Gn 2,18-24)

„Pán, Bůh, řekl: „Hospodin Bůh řekl: „Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil (který mu bude podobný).“ Bůh velice dobře ví, že není dobré, když zůstane člověk sám. K tomu, aby člověk dozrál v lásce až k Lásce, potřebuje společenství. Vědecký výzkum ukazuje, že duchovní rozměr člověka se probouzí jen v kontaktu s jinou osobou. Když ponecháme člověka od narození mezi zvířaty, osvojí si jejich životní styl, ale nebude umět mluvit, dokonce ani chodit po dvou. Také jeho myšlení zůstane zakrnělé na úrovni zvířat. Toto svědčí o tom, že na počátku člověk musel přijmout intelektuální náboj od svého Stvořitele.

Ne každá společnost, je pro člověka vhodná. Potřebuje někoho, kdo by mu byl roven a přece od něho odlišný, ve kterém by sám sebe poznával a přitom v něm nacházel své doplnění. Písmo svaté vysloveně říká, že Adam hledal pomocníka. O tom, co pro něj připravil Bůh, neměl ani tušení. Bůh pro něho připravil víc než pomocníka, společnici, se kterou bude moci zakusit hloubku a krásu, plodného společenství, které má být předobrazem společenství se samotným Bohem.

„(Když) Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku (Adamovi), aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval (Vždyť jak Adam nazval každou živou bytost, tak se ona jmenuje).“ Aby vyniklo to jedinečné, co Bůh zamýšlí udělat, slyšíme nejprve o zformování živočichů, které jsou přivedeny k člověku. Člověk všechny živočichy pojmenuje. Podle starověkých představ ten, kdo dává jméno, anebo zná jméno, získává moc nad pojmenovaným.

„A člověk (Adam) dal jméno všem krotkým zvířatům (dobytku), nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil (Ale pomocník, který by byl podobný Adamovi, se nenašel). Při pohledu na všechno tvorstvo, si Adam ještě více uvědomil svoji odlišnost a zároveň osamělost. Zvířecí svět, není světem člověka.

V židovské, mimo biblické literatuře, jsou některé zajímavé legendy. Jedna např. vypráví o tom, že když Bůh stvořil člověka, Adam měl ještě ocas, jako ostatní zvířata. Později mu ho Bůh, před očima všech zvířat odňal, aby ho povýšil. Také se mluví o tom, že Adamovi po určitou dobu, svítilo Věčné Světlo, ve kterém poznal zákonitost všech stvořených věcí.

„Tu Hospodin Bůh seslal na člověka (Adama) hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel (nahradil) masem.“ Bůh však pomoc pro člověka nalezne. To, co se bude dít dále, je obestřené tajemstvím. Člověk upadne do mrákot, ve kterých nic neví a nic nevnímá. Nebude to on sám, který by svojí vůlí vytvořil nové společenství. Sám Stvořitel mu ho připraví.

„Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka (Adamovi vybral), vytvořil ženu a přivedl ji k člověku (Adamovi).“ Mluví se zde o žebru. Hebrejský termín „cela“, který překládáme jako žebro, pouze na tomto místě, má na jiných místech Starého Zákona význam „bok“, „boční stěna“ (např. oltáře, archy, svatostánku, chrámu). Zvláště se tu hodí obraz chrámu, čemu nasvědčuje i sloveso „vytvořil“, jež by bylo správnější překládat jako „vybudoval“. Muž se ženou, mají být obrazem Božího chrámu. „Nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás přebývá Boží Duch?“ (1 Kor 3,16)

„Ten zvolal: „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou (muženou), neboť z manžela (muže) byla vzata.” I tato slova „moje kost“, „moje tělo“ jsou ustálené termíny, které vyjadřují vnitřní i vnější jednotu a společenství. Ve společenství s druhým, je pomoc pro osamělého člověka. Žena je pro muže darem a ne kořistí. Bůh sám ji k němu přivádí a Adam tuto pomoc z rukou Božích, radostně přijímá. Vidí v ní bytost sobě rovnou.

Starý Zákon užívá k vyjádření této zvěsti motiv, který byl znám i v pohanských mýtech. Podle sumerského eposu o Dilmunovi, zemi nesmrtelnosti, bylo jedním z nemocných orgánů Enkiho, jeho žebro. Sumerské slovo pro žebro je „ti“. Bohyně stvořená k vyléčení Enkiho žebra, se nazývá „Nin-ti“, doslova paní žebra. Sumerský výraz „ti“ znamená také „dávat žít“. Jméno „Nin-ti“ může tedy znamenat i paní, která dává žít.

Bůh staví vztah muže a ženy na základ, který je obdobou vztahu Boha k člověku a Krista k Církvi: „Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.‘ Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.“ (Ef 5,24-33)

„Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy (připojí se ke své manželce) a budou jeden člověk (jedeno tělo).“ Jako doslov, je připojeno slovo, které vyjadřuje spojení muže a ženy v manželství. To, že muž opustí svého otce i matku kvůli ženě, neodpovídá patriarchálnímu pořádku Izraele, kde si muž dokonce ženu mohl koupit. Vytvoří spolu nové společenství a úplnou jednotu v oblasti ducha, duše i těla. Základem pro Stvořitelskou lásku, která se projeví v daru nových bytostí, je stálost a nerozlučnost manželství a rodiny. Oni dva se před Bohem stávají jedním organizmem, který je schopen zplodit další životy. Neláska a z ní vyplývající rozvod, je tedy něco podobné, jak auto-imunní onemocnění.