Název dnešního podobenství bychom mohli modernizovat a nazvat ho podobenstvím o neplatičích. Pán Ježíš ho přednesl v posledním týdnu svého veřejného působení. Velerada se již rozhodla, zlikvidovat ho. Tímto podobenstvím chce Ježíš upozornit na nedozírné následky jejich záměru. Oni si však z jeho slov nic nedělají. On je vyzývá a zapřísahá, chce zachránit svůj národ před katastrofou. Toto podobenství zachycuje celé dějiny spásy. My však budeme v něm hledat něco nadčasové: Chování člověka vůči Bohu.
Podobenství vykresluje skupinu nájemníků, kteří přišli téměř do hotového. Hospodář vysadil vinici, ohradil ji plotem, zhotovil v ní lis a vystavěl věž a pak ji dal do pronájmu. Nájemníci neměli žádnou zásluhu při budování. Od nich se očekávalo, aby začali pracovat a aby částku úrody odevzdali Pánu. Toto podobenství velmi dobře vystihuje situaci člověka v tomto světě a jeho postoj vůči Bohu. Bůh nám dal všechno, co jsme a co máme. Dokonce ani hříchy bychom nemohli spáchat, kdyby nám Bůh nedal svobodu a schopnosti. Bůh svěřil člověku svou vinici, t.j. svět. Už při stvoření dostává člověk výsadu: „Ať vládne nad mořskými rybami i nad nebeským ptactvem i nad dobytkem a divokou zvěří a nad všemi plazi, co se plazí po zemi!“ Dokud člověk existoval v Duchu svatém, to znamená: „žil v milosti Boží“, byl pozván vládnout nad světem a pokračovat v stvořitelském díle. Po prvotním hříchu ztratil Boží přátelství i schopnost rozumně a mravně vládnout světu, ale chuť vládnout mu zůstala.
Podobenství nám vykresluje, v jakém vztahu se nacházíme k Bohu. Nejsme otroci a nejsme ani suverénní páni, jsme správci svěřeného majetku. Nemáme svou práci do detailu určenou jako otroci, ale na druhé straně si nemůžeme se svěřeným dělat to, co se nám zachce. A z toho, co jsme z milosti Boží získali, máme ne všechno, ale částku odevzdat Pánu Bohu. Bůh nebere všechno, ale jen částku, přestože mu vše patří, nechce všechno. Dalo by se říci, že neplatiči z dnešního podobenství, kromě toho, že si neplnili závazky, které na sebe přijali, byli ještě k tomu nevděční. Neděkovali Pánu za to, že přišli do hotového. Vděčnost je něco, k čemu nás chce vychovat každá mše svatá. Pán Ježíš nás v každé mši svaté učí vděčnosti. Užívat věci, ale s vděčností. S vědomím toho, od koho jsem dar přijal. Těšit se ze všeho před a s Bohem Stvořitelem.
Bůh se podobně jako hospodář v podobenství zdánlivě skryl. Člověk si časem navykl na Boží skrytost a to do takové míry, že se zdá, jakoby Bůh zcela vypadl z role. Člověk místo toho, aby se pokládal za správce, začíná se pokládat za majitele světa. Zachází se světem, jako kdyby on sám byl vládcem a zákonodárcem. Pokušení a pád Adama se opakuje v mnoha variacích v celých dějinách. Člověk si vzal svůj život i svět do vlastních rukou a sám chce rozhodovat o tom, co je dobré a co špatné. Mlčení Boha si vysvětluje buď tak, že je Bůh lhostejný vůči světu, neutrální vůči tomu, co člověk dělá, anebo zcela popírá Boha. Vymyslel si pohádku o svém evolučním vzniku, aby nemusel být nikomu vděčný a nikomu se za svůj život zodpovídat. Nebo pokud Boha přece uznává, tak jen takového, který nemá žádné požadavky vůči člověku. Uznává Boha, který není Zákonem. A to vše je omyl. Bůh bere člověka zcela vážně, žádá od něho počet, pokládá jej za dospělého a dokonce za svého partnera v dějinách světa. Svůj charakter a své požadavky zjevil v Božím Slově, svou tvář ukázal v osobě Ježíše Krista a ten jasně říká, že chce být milován a že ho miluje jen ten, kdo ho poslouchá. Proto neomluví všechno, napomíná i hrozí. Dělá to prostřednictvím poslů, kteří Božím slovem klepou na naše svědomí.
A co dělá člověk s těmito Božími posly, ať už osobními anebo neosobními, viditelnými anebo neviditelnými? Těch neviditelných se zbaví tím, že se rozptýlí, že odmítne poslouchat nepříjemný hlas svědomí a raději se pojede někde zabavit, nebo Božímu hlasu unikne pomocí drog, alkoholu, práce a zábavy. A ti osobní a viditelné jednoduše vyhodí z domu. Může to být vlastní matka nebo otec. Člověk nakonec surově odmítne i Božího Syna. Zabije ho v duchu svým nezájmem.
Současný člověk chce být Bohem místo Boha. Být jeho synem, přítelem nebo dokonce partnerem, pokládá za něco pod svou úroveň. Co ho zajímá, je pouze svět – jako jeho vlastnictví a jeho jediný domov. Život na něm si zařídí, jako kdyby Boha nebylo, jako kdyby neexistoval žádný, Bohem zjevený, řád. On, člověk, sám určí, co je dobré a co špatné. Zábava a konzum se mu stávají náhražka za ztracený ráj. Odmítá pokání, které by ho přivedlo k pramenu skutečné blaženosti, ale hledá možnost vyžití v čím dál, tím více a více dovedně volené zábavě. Ale koho vlastně postihuje tato snaha vyloučit Boha? Samotného člověka! Sartre tvrdí: „Vždyť je to přece jasné a zřejmé: bez Boha vyhrává pouze smrt, bez Boha se uplatní pouze zlo, bez Boha má poslední slovo pouze nesmysl!“ Nietsche předpověděl strašné katastrofy pro dobu, kdy se lidem podaří zabít Boha: nesmysl, zloba, smrt! S perspektivou katastrofy pro Bohovrahy končí i naše podobenství.
Dnešní podobenství je tedy aktuální i nyní. Otázka bojkotu Boha se netýkala jen židů, ale týká nás všech. Spása spočívá v přijetí Ježíše jako Pána, spása spočívá v přijetí životního programu, který nám dává Bůh ve svém Synu. Jsme povolání podle tohoto programu donášet ovoce a dovolit Bohu, aby sklízet. V podstatě jde vždy o nejzákladnější otázku náboženství: jaký je můj vztah k Bohu? Jakou roli hraje v mém životě? Co pro mě znamená? Kdo vyhne této otázce, podobá se muži, který neodpoví na otázku své manželky, zda ji miluje. Na tuto otázku je třeba dát jasnou odpověď, protože jinak urazí svou manželku. Neutíkejme před touto otázkou. Ono se dá celkem klidně chodit do kostela a žít stále svůj vlastní život neodevzdán Bohu. Dá se chodit do kostela a s Bohem při tom absolutně nepočítat ve svém životě. Tak to dělali i farizeové, nechtěli přijmout Boží korekturu do svého života.
Ježíš v dnešním podobenství upozorňuje člověka, aby si nemyslel, že může zůstat vůči Bohu neutrální. Někteří žijí tak, jako kdyby si řekli: Bůh není takový malicherný, jak to kážou kněží. Bůh přece nebude měřit naše počínání podle metra mravního zákona jako krejčí látku! Upřesníme to! Bůh možná opravdu nepožaduje nějaké teoretické vyznání víry, ani hromadění našich pobožností. Ale říká o žatvě, sklizni, ovoci, plodech. O otázce zbožnosti a bezbožnosti rozhodují právě tyto plody! Bůh připravuje těm, kteří ho milují, co oko nevidělo, ucho neslyšelo a co lidské srdce nikdy netušilo. Člověk si to nemůže nijak zasloužit, proto to bude čistý dar božího milosrdenství a lásky a to je naprosto jisté. Jisté je však i to, že se to nestane bez přičinění člověka, bez ovoce dobrých skutků.