„Milovaní! O tom, co bylo od počátku, co jsme slyšeli, vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma rukama dotýkali, o Slovu života svědčíme a zvěstujeme vám.“ Už v prvním verši je velmi dobře vidět, s jakými problémy se potkával sv. Jan, když se pokoušel ohlašovat radostnou zvěst pohanům. Všichni žijeme v zajetí skutečnosti, tvrdé reality. Jaksi vážně se nepočítá se vstupem Boží Všemohoucnosti do naší pozemské nemohoucnosti. Avšak život Pána Ježíše to je jeden velký zázrak – Boží Lásky. Proto nás sv. Jan vyzývá k víře a dovolává se své zkušenosti s Kristem. On to všechno slyšel, viděl, hleděl na to vlastníma očima a dotýkal se ho vlastníma rukama. Je třeba tímto způsobem svědčit, protože Kristus není výmyslem člověka. On je Slovem Života. On je Božím pozváním k plnému Životu. Ježíš je Pravda. V osobě Pána Ježíše se zjevuje Pravda, o Bohu, ale také pravda o člověku. Ježíš zjevuje Pravého Boha, ale současně i Pravého člověka, který je skutečným Božím obrazem a který naplnil Boží záměr s člověkem. Ježíš je Synem Božím (zr. Jan 11,4) ale současně je i Synem člověka (zr. Jan 13,31). Když budeme podrobněji studovat Písmo Svaté najdeme v něm výroky, kterými se Ježíš představuje jako Syn Boží, ale najdeme také výroky, kterými se Ježíš představuje jako Syn člověka. Přichází jako Bůh, který na sebe přijal omezenost lidské, přirozenosti.
„Život se zjevil, a my jsme ho viděli, Život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám.” Ježíš se zjevil jako Život. Křesťanství není především učení, ale způsob života. Ten život byl skutečně žitý zde na naší zemi. Bůh není omezen naší pozemskou realitou. On nepodléhá žádným zákonům ani fyzikálním ani psychologickým. On je Láska. A Láska je zákonem sama sobě. A přece není nezákonností. Bůh je Nejvyšší Zákon. On Sám je pro sebe nejvyšší normou. Židé říkají, že Bůh je Nadskutečno – Jahve. Bůh není omezen naší realitou. Bůh vstupuje do lidského světa se svou všemohoucností. Evangelium tedy nemůžeme zařadit mezi „bajky a mýty“. Evangelium je zjevením a ohlášením ceny člověka v Božích očích. Je to ukázka toho, co Bůh připravil člověku, který plní jeho vůli. Ježíš zjevuje původní velikost člověka a plán Boha s člověkem. Ježíš nepřináší jen nové přikázání, ale i nový Život v moci Ducha Svatého. Naše tělo obsahuje v sobě životní dynamismus, který bychom mohli nazvat vitalitou. Rozvíjí se pro naše dobro, ale bez naší osobní zásluhy. Svou vůlí ho nemohu donutit, aby ještě narostlo. Duše člověka po prvotním pádu ztratila svou vitalitu. Ježíš je Životem naší duše. Přijmout do sebe Ježíše, znamená přijmout do sebe dynamiku duchovního života.
„Co jsme tedy viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem.“ Tento verš nás může inspirovat k tomu, abychom zkoumal tento list jako návod k tomu, jak přijít ke společenství s Otcem i Synem. Duch Svatý se v tomto verše nezmiňuje, protože právě On je tím Společenstvím. A chce a má být i mezi námi a Bohem. On je ten vztah Lásky. Sv. Jan nám píše proto, aby nás přivedl ke Společenství s Bohem.
V tomto verši je vyjádřen i podstatný smysl každého apoštolského snažení. Přivést lidi ke společenství s Bohem, naučit lidi komunikovat s Bohem. Naučit lidi modlit se. Apoštolát má jen tehdy smysl, když se rodí z modlitby a k modlitbě vede. K modlitbě znovu přivádí druhých. František Osuna, jeden z františkánských středověkých mystiků, říká: „Uvědom si, že Bůh tě stvořil jedině pro modlitbu.“ Můžeme to takto radikálně vyjádřit? Můžeme, neboť celý svět byl stvořen pro člověka, ale člověk byl stvořen pro Boha. Poslední den stvoření „Šabat“ má být dnem svatby člověka s Bohem. Jen setkání s Bohem a jeho dotyk může spasit a uzdravit lidskou duši. Spása světa je v poznání Boha. Ani nejhorlivější kněz a apoštol není schopen svou mocí změnit člověka.
„Toto píšeme, aby naše radost byla úplná.“ Můžeme si položit otázku. Jak prožívám své křesťanské povolání? Jako něco, co se přibližuje k „úplné radosti“? Pokud ne, pak je kdesi chyba v mém křesťanství. P. Ježíš vede své apoštoly k úplné radosti, k plnosti života. Radost, kterou popisuje sv. Jan, je radost apoštola z duší, které se zcela odevzdávají Kristu a vítězí nad světem a ďáblem. Často jsme rozpačití ze svého celibátu, protože jsme ještě nezažili radost z duchovního otcovství. Všichni se rodíme, jako otcové a matky. My všichni máme ve své přirozenosti zakódováno a každý musí v sobě realizovat otcovství nebo mateřství. Pavel také ve svých listech vášnivě křičí: „Já jsem vás zplodil pro Krista.“ Duchovní otcovství spočívá v tom, že kohosi zodpovědně formujeme k setkání s Kristem.
Jan je svědkem věčného života. Jen ten život, který má před sebou perspektivu věčnosti, dává smysl. Pokud by život v určitém okamžiku definitivně končil, ztrácí smysl a hodnotu každý i pozitivní zážitek. Sv. Jan nám ohlašuje věčný život. Věčný život je v poznávání Boha. Je to stále prolévání Boží Nekonečnosti do lidské Stvořenosti. Společenství s Bohem, sestoupení Ducha Svatého, Přijímání Ducha a stále naplňování Duchem Svatým. Nejprve jsem vyzván v tuto možnost uvěřit, abych svou duši mohl naladit ně tento Boží Obzor.