„Když se přibližovala doba, kdy Ježíš měl být vzat (vzhůru), pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma.“ Když se naplňovaly dny, v které měl být Ježíš vzat ze světa, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma a poslal před sebou posly. Čas je skutečnost, která nejen plyne a má běžet, ale má se také naplnit. Není tedy jedno, čímž naplňujeme čas, který je nám dán.
Velmi pěkně je v této větě vyjádřena skutečnost Ježíšovy smrti. Pro nás to zní téměř tragicky. „Ježíš vzat vzhůru (ze světa)“. Víra nám však zjevuje, že vzetí ze světa je vlastně totéž jako jeho Nanebevstoupení. Máme se učit hodnotit události podle konečného výsledku. Konečným výsledkem Ježíšovy hrůzné smrti na kříži, je vysvobození z tohoto pomýleného světa a vstoupení do nebe. Ježíšův kříž by vyzněl hrozně a nespravedlivě, kdyby tu nebyl tento slavný závěr.
Ježíš se pevně rozhodl už ho nikdo a nic od jeho úmyslu nemohl odradit. Prosme si od Boha tuto pevnou rozhodnost v dobrém.
„Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh.“ Počíná si jako král, který má právo na heroldy, kteří ohlašují jeho příchod. My všichni jsme k tomu pozváni, abychom hlásali Ježíšův příchod k lidem, abychom upozorňovali na skutečnost jeho příchodu a na možnost setkání se s ním.
Oni se vydali na cestu a přišli do jisté samařské vesnice, aby mu připravili nocleh. Ale nepřijali ho, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Jaké úžasně vyznačení bylo připraveno pro tuto samařskou vesnici. Ježíš chtěl u nich zůstat na noc, chtěl u nich nocovat. To je projev největší důvěry, když se cizí člověk s důvěrou uloží k spánku v našem domě. To znamená, že nám tak věří, že si dovolí vypnout pozornost a ostražitost. Dobře odpočinout si lze jen v domě přítele. Ale oni kvůli svému náboženskému šovinismu odmítli Božího Syna, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Ježíš netajil cíl své cesty. Kdyby ho přijali, možná by to byl začátek přátelství mezi Židy a Palestinci. Možná, kdyby ho přijali, stál by dnes na tomto místě chrám zasvěcený Ježíšovu spánku uprostřed nás lidí.
„Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ Apoštolové, kteří již vírou chápali, kdo je Ježíš, to považovali za tak velkou urážku, že si zaslouží speciální trest: „Oheň z nebe“, podobně jako Sodoma a Gomora. A oni se cítili schopní svolat oheň z nebe.
„On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice.“ Ježíš je pokáral. V jiném podání čteme, že jim vytýkal, že nevědí jakého ducha jsou. Ježíš přinesl oheň z nebe, ale úplně jiný oheň jako je oheň trestu, oheň Ducha Svatého, který dělá z hříšného člověka světce. Prosme si tento oheň Ducha Svatého, aby se Ježíš v našem srdci cítil dobře, aby si v našem srdci mohl odpočinout. Duch Svatý je ideálním prostředím pro život Božího Slova. Jen v Duchu Svatém se může v nás táto tajemná réva rozvíjet.