V dnešním evangeliu se učedníci dohadují mezi sebou, kdo z nich je největší? Je to těžko řešitelný problém, neboť všichni máme své důvody pro vlastní velikost, které kromě nás málokdo uznává a chápe. Ale Ježíš ví, o čem v srdci uvažují. „Vzal dítě, postavil ho vedle sebe a řekl jím: „Kdo je mezi vámi všemi nejmenší, ten je největší.“
Boží Slovo nám zjevuje, že Boží myšlenky jsou úplně jiné než naše. Podle Něho pravá velkost člověka nespočívá v povýšenosti a tvrdosti, v síle a schopnosti, ale v ochotě pomoci a posloužit. Bůh sám je vzorem, protože On skutečně všechno řídí a skrze všechno, co pro nás stvořil a pro naši spásu koná, nám slouží. Bůh Tvůrce Vesmíru slouží všemu a všem. My žijeme, ale On je Život. On řídí rozvoj našeho organizmu. On dokonce pracuje na tom, abych dokázal ze sebe vyloučit všechno nepotřebné a zlé. On mne očisťuje jako matka své dítě. Sám to nedokáži udělat, neboť tato inteligentní činnost mých buněk a orgánů zůstává přede mnou skryta. Já se jen mohu těšit z výsledku, kterým je zdravé a živé tělo. Pán Ježíš zjevuje Boha, který umývá apoštolům nohy. Koná službu posledního otroka, ale ne jako otrok, ale jako milující matka. Takový je náš Bůh a nepochopíme ho a ani se mu nepřiblížíme, když ho chceme hledat vysoko ve hvězdách, protože On se nám dá spíše poznat, když pokorně sloužíme slabším.
Člověk odvozuje svou velikost podle nějaké své kvality, ale naše pravá velikost a hodnota spočívá v tom, že jsme milovaní Bohem. Proč? Láska se neptá proč. Láska dává cíl i smysl všemu. Láska nachází smysl sama v sobě. Člověk se hodnotí podle různých stupnic, či už podle velikosti inteligence, sily, krásy anebo šikovnosti, ale jedině Bůh má správný přístup k člověku a hodnotí ho podle jeho ochoty sloužit druhému, podle lásky měří naše srdce. Pravá velikost člověka je v lásce. Tehdy se začínáme podobat svému Stvořiteli a Pánu.
Po přečtení dnešního evangelia, bychom měli konečně pochopit, že před Bohem vůbec není rozhodující jaký hierarchický stupeň jsme dosáhli ve společnosti anebo v církvi, ale to, jak jsme na každém místě sloužili. Bůh si nás necení podle dosažených hierarchických stupňů. Nemůžu si myslet, že jsem snad blíže k Bohu, jen proto, že jsem kněz. Ale k Bohu se blížím podle ochoty zodpovědně přijímat službu.
„Kdo přijme takové dítě kvůli mně, mně přijímá.“ Ježíš staví dítě na svou úroveň. Děti je třeba přijmout v Ježíšově jménu, ne ledajak. Děti se mají přijímat v Božím Duchu, který je dokonalou Láskou. Děti máme přijímat jako Ježíše, jako eucharistii, tedy v milosti posvěcující, v Duchu Svatém. To platí o dětech ve výchovném procesu, ale také v manželském životě. Často děti přicházejí na svět jako důsledek chyby, že si manželé v intimním životě nedávali pozor. Jak to musí člověka bolet, když zjistí, že nebyl rodiči od prvního momentu zamýšlený a chtěný. Když neboli děti přijaté s Boží láskou, potom se nemůžeme divit, čím se ve stáři odplácí svým rodičům. I otevřenost vůči dětem je otevřeností vůči Ježíši, který se zjevuje jako Život. Pohleďte na Islámské státy, kde děti nejsou odmítané. Svým počtem dnes nahánějí strach bezdětné Evropě, která se jich z jedné strany bojí a z druhé, zvláště v některých západních zemích, je hospodářsky úplně na nich závislá.
„Kdo mne přijme, přijme toho, který mě poslal.” Přijmout dítě se rovná přijmout Ježíše a to se rovná, přijmout Boha – Absolutno. Promýšlejte nad tím, zdali se vám tato záměna nevyplatí. Za dočasné starosti přijmout takovou úžasnou odměnu. Přijmout Boha jako dítě. Věnovat se dítěti, kolik to stojí dospělého člověka trpělivosti. Je to skutečně oběť přijmout dítě do svého života, ale my všichni jsme v tomto směru dlužní, protože my všichni jsme se narodili, jako nemoudři a nechápaví. Ježíš nám zjevuje zákon lásky, aby to, co je moudré, se ujímalo toho, co je naivní. Aby silné pomáhalo slabému, aby šikovné pomáhalo nešikovnému, aby si dokonalý uvědomil, že je určen ke službě a pomoci nedokonalému. Zaujměme dobrovolně místo služby a svou velikost hledejme v ochotě sloužit. Učme se od toho, který se pro nás stává chlebem života, aby nás sytil. Jedna islámská legenda říká, že na konci časů bude svět souzen Pannou Marií a jejím dítětem, tedy matkou s dítětem. Ti nejslabší a nejzranitelnější budou rozhodovat o naší věčnosti.