Možno se ptáte, co nám chce Ježíš říci podobenstvím o boháči a Lazarovi? Někoho možná zajímá příčina, proč se boháč dostal do pekla. Nečteme o něm, že by nemravně žil, anebo přímo někomu ubližoval. Vždyť nosit pěkné šaty a dobře si zajíst ještě nemusí být hříchem. V čem tedy byl jeho hřích? Jeho hřích spočíval v tom, že si okrem sebe nikoho „nevšímal“. Možná ani vůbec nevěděl, že nějaký žebrák leží při jeho dveřích. S nikým se nevadil, nikam nechodil, ode všech chtěl mít jen pokoj. Možná nám to cosi připomíná. Mnozí vidí dokonalost v tom, že se s nikým nestýkají, nikoho nemají, nemají se s kým přít, nikoho si nevšímají. A dnešní podobenství ukazuje, že v tomhle dokonalost nespočívá a dokonce to může byt až hříšné, až natolik hříšné, že to může duši přivést až do zatracení? Skutečně to může byť hříchem, když někdo může pomoci a nepomůže? Křesťan je povinen všímat si své okolí a zvláště nuzné.
Kdo je ale skutečně nuzný člověk? Nejprve povím, že nuzný není ten, kdo si své peníze propije, mine na cigarety a potom jde žebrat. Kdo utrácí peníze na cigarety a alkohol, určitě není nuzný. Nuzný je ten, kdo se navzdory svému poctivému životu a možná právě kvůli svému poctivému životu, dostane do bídy. Nuzní sou často ti, kteří mají mnoho dětí, anebo ti, kteří nemohou najít práci. Takovému, kdo si své propije anebo jiným způsobem prohýří, nikdy nedávejte peníze. Můžete mu pomoci jiným způsobem, když si nechá poradit. Když mu ale jeho životný styl vyhovuje, nejsme povinní mu pomáhat. Nejsme povinní pomáhat člověku, který pro vlastní nerozumnost, které se tvrdošíjně drží, upadne do bídy.
Pán Ježíš v tomto podobenství zjevuje ještě jiní druh nevšímavosti, která vede do zatracení. Když boháč prosí za své žijící bratry, aby Lazar mohl jít k ním a upozornit je na to, co jím hrozí za jejich pomýlený životný styl, dostává od Abraháma odpověď: „Mají Mojžíše a Proroky, nech je poslouchají.“ Táto druhá těžko hříšná nevšímavost spočívá v tom, že si člověk nevšímá Boží Slovo. Někdy slyšíme vůči Bohu nespravedlivou námitku: „Proč se nezjeví, proč nic nepoví?“ Ale my víme, že Bůh se i zjevil i promluvil skrze Ježíše Krista a všechny proroky. Bůh nám skrze Mojžíše, proroky a především skrze svého Syna, Vtělené Boží Slovo, zjevuje svou vůli: Jako máme žit, abychom dosáhli věčný život? Jestli však někdo po celý svůj život nevezme do rukou Písmo Sv., Bibli a nemá zájem si ji pročíst, potom si je sám vinný. Vždyť Boží Slovo je základem naši víry. Bůh hovoří v Písmu a jsme povinní zaujímat se o to, co říká. A nejen poslouchat ale i věřit a konat. Věřit, vzhledem k Božímu Slovu, znamená s jistotou přijat. Boháč v podobenství namítal: „Ne, otec Abrahám. Když přijde k nim někdo z mrtvých, budou dělat pokání.“ Odpověděl mu: „Když neposlouchají Mojžíše a Proroky, neuvěří, ani kdyby někdo z mrtvých vstal.“ Člověk, který poslouchá Mojžíše a Proroky, nachází cestu i ke Kristu, nebo oni všichni mluví v Kristovém Duchu.
Toto podobenství nás poučuje i o tem, že lidská duše je schopná existovat samostatně mimo fyzického těla. Duše boháče se v podobenství přimlouvá za své ještě žijící bratry. Duše Lazara spočívá v Abrahámové náručí. Též nám zjevuje, že určitý soud nad člověkem probíhá ihned po smrti a ne až na konci časů, jako tomu učí některé sekty, které nevěří v samostatnou existenci lidské duše. Podle tohoto podobenství, ihned po smrti nastává osobní soud. Podobenství hovoří též o existenci nebe i pekla.
Nesmíme si peklo představovat jako místo, kde se duše milující Boha trápí, že ho nemůže dosáhnout. Kdyby nějaká duše měla alespoň trochu lásky vůči Bohu, který se zjevuje v osobě Ježíše Krista, takovou duši by Bůh nenechal hynout. Kde je alespoň trochu lásky vůči Bohu, nastupuje očistec. Ne Bůh říká duši „nechci tě“, ale duše poví nesmírné Velebnosti svého Stvořitele: „Nechci tě!“ Peklo je jakousi autonomní oblastí, která nechce uznat svrchovanost Lásky. Peklo se objevuje tam, kde se stvoření uzavírá před svým Stvořitelem. Katechizmus učí, že peklo je sebe vyloučením ze společenství s Bohem.
Odvážil bych se říci ještě cosi více. Tak jako Písmo Svaté říká o smrti, že ji Bůh neučinil, to samé můžeme říci o pekle, že ho Bůh neučinil. Bůh nemá v něm zálibu a jeho trvání není garantované ze strany Boží. „Bůh je Světlo a není v něm nijaká tma“. Bůh nás nestvořil pro peklo ale pro Spásu. Bůh chce spasit všichni lidi. Peklo je především stav duše, která se uzavírá před Pravdou a Láskou, která všechno, co Bůh v ní působí k jejímu dobru, chápe jako zlo a jako trápení. Odvážil bych se dokonce říci, že to může být ten samý Věčný Oheň, který oblažuje v nebi nebešťany a v pekle se v něm zatracení trápí. Bůh je Věčný Oheň.
Kdo celý život žil zvráceně a bojoval proti Pravdě, Dobru a Kráse, je najednou zaskočen Absolutním Dobrem, Pravdou i Krásou. A tak jako se zločinec chvěje při myšlence na odhaleni, tak duše pokrytce bude trpět v přítomnosti Věčné Pravdy. Zvrácené ego je schopné vnímat vrcholně blaženého a oblažujícího Boha jako nepříjemnost. Jen čisté srdce je schopné vidět Boha takového jaký skutečně je. Sv. Lev Veliký říká: „V blahoslavenství se právem slibuje, že uvidí Boha ti, co mají čisté srdce. Veď špinavý zrak nebude moci vnímat jas pravého světla. A co bude pro čisté duše radostí, to bude pro poskvrněné trestem. Třeba se tedy vyhnout mrákotám pozemských marností a z vnitřního zraku setřít všechnu nečistotu nepravosti, aby se jasný zrak mohl kochat v takovém vidění Boha.” (Sv. papež Lev Velký „O blahoslavenstvích” Sermo 95, 8-9: PL 54, 465-466)
Ještě jedno poučení bychom si mohli z tohoto podobenství vzít. Svět, v kterém žijeme, je jen přechodným. Proto bychom tu neměli hromadit bohatství, jakoby jsme tu měli žít věčně. Když si šikovný a umíš čestně nabýt majetek, Boží Slovo ti radí, aby si k bohatství nikdy nepřipoutal své srdce. Jestli máš v něčem nadbytek, pomáhej těm, kdo mají nouzi. Dnešní podobenství nás poučuje též o tem, že máme jen jeden pozemský život, za který jsme před Bohem plně zodpovědní. Nehovoří nic o reinkarnaci. Proto máme žít zodpovědně. Máme v sebe přemáhat hříšné sklony a konat dobro, tam kde vidíme, že je to potřebné. Prosme Pána o to, abychom viděli, kdo potřebuje opravdivou pomoc a abychom s vírou a láskou četli Boží Slovo.
V malém ruském městečku žil jistý rabín. Šířili se o něm pověsti, že každé ráno před ranní modlitbou vystupuje do nebe. Jeden z místních inteligentu nevěřil této fámě a rozhodl se odhalit podvod. S tímto úmyslem se ukryl před domem rabína. A co vidí? Za úsvitu nábožný rabín skutečně opouští svůj dům, oblečený do pracovních šatů a ubírá se směrem k blízkému lesu. Nevěřící člověk se za nim opatrně plíží a pozoruje konáni podezřelého rabína. Rabín mezitím vybral sekeru a chystá dřevo na topení. Sváže ho a nese do domu nemocné stařeny. Pozorovatel se podíval oknem a vidí: rabín klečí na zemi a nakládá oheň v sporáku. Když se ten člověk vrátil do města, ptali se ho: „Nu co, odhalil si ten podvod? Jako je to s tím každodenním nanebevstoupením starého Žida?” „Rabín vystupuje ještě výš jako do nebe,” odpověděl zahanbený.