V dnešním evangeliu jsme slyšeli takové silné výpovědi o hříchu: „Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! …. Svádí-li tě tvá noha, usekni ji! … Svádí-li tě tvé oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne.“ Je hřích opravdu takovým strašným zlem, že tělesné zmrzačení v porovnání s ním téměř nic neznamená. Co to je vlastně hřích? Podívejme se, co nám o tom řekne Písmo sv. a Katechismus.
V knize Genesis je popsána skutečnost prvního hříchu takto: „Bůh Jahve vzal člověka a usadil ho v zahradě Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Bůh Jahve dal člověku tento příkaz: „Smíš jíst ze všech stromů v zahradě. Ale ze stromu poznání dobra a zla nebudeš jíst, neboť v den, kdy z něho pojíš, propadneš smrti.“ (Gen 2,15-17) Písmo svaté v této stati hovoří jmenovitě ještě o jednom stromu, o stromu Života. Židé zvykli takto označovat válečky, na kterých byl navinut svitek Tóry, Božího Zákona. Strom Života nám tedy představuje Tóru, Boží zákon, cestu poslušnosti a zároveň cestu Spásy. člověk byl stvořen ve stavu cesty, jako bytost na cestě k dokonalosti. V Tóře, v Božím zákonu mu byl dán návod k dosažení plného Života. Kdyby člověk uposlechl hlas svého Stvořitele, jeho radost a pokoj by neměly konce. Člověk si však zvolil cestu svévole. Rozhodl se žít pro sebe a podle sebe a tím pádem bez boží pomoci, jen čisté z vlastních lidských sil. Ztratil Boží přátelství. Neztratil však Boží lásku.
Římský katechismus nás poučuje: „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a zahrnul ho svým přátelstvím. Člověk jako oduševnělý tvor, však nemůže žít toto přátelství jinak, než, že se svobodně podřídí Bohu. „Kdo zachovává mé přikázání, ten mé miluje!“, prohlašuje Ježíš. Toto je smysl zákazu, který člověk dostal, aby nejedl ze stromu poznání dobrého a zlého, „neboť v den, kdy z něho pojíš, propadneš smrti.“ (Gen 2,17). Strom poznání dobrého a zlého symbolicky připomíná nepřekročitelnou hranici, kterou člověk jako tvor musí v zájmu sebe zachování uznávat a respektovat. Člověk závisí na Stvořiteli, je podřízen zákonům stvoření a mravním normám, kterými je řízeno užívání svobody. Člověk, když ho pokoušel ďábel, nechal ve svém srdci umřít důvěru vůči svému Stvořiteli a zneužijíc svoji svobodu, neposlechl Boží přikázání. V tomto spočívá první hřích člověka. Od té doby je každý hřích neposlušností vůči Bohu a nedostatkem důvěry v jeho dobrotu.
Hříchem dal člověk přednost sobě samému před Bohem a tím pohrdl Bohem: zvolil sám sebe proti Bohu, v rozporu s tím, co vyžaduje jeho stav stvořeného tvora, a tedy i jeho vlastní dobro. Člověk byl stvořen ve stavu svatosti a určen k tomu, aby byl Bohem úplně „zbožštěn“ v slávě. Sveden ďáblem chtěl být „jako Bůh“, avšak „bez Boha a před Bohem, ne podle Boha“. (Sv. Maxim Vyznavač). Hřích nespočíval v jeho touze „být jako Bůh“, protože i Ježíš říká, buďte dokonalí jako je váš Otec nebeský, ale v tom, že to chtěl dosáhnout magickým úkonem – jedením ze stromu poznání a ne postupným zráním v poslušnosti Božímu zákonu. Sv. Bazil říká: „Protože jsme se nepostili, byli jsme z ráje vyhnáni. Budeme se postit, abychom se mohli do ráje vrátit.“ Půst se nám tu jeví, jak moudré sebe omezení v zájmu sebe zachovaní. Toto je skutečný smysl zákazu jedení ze stromu poznání.
První člověk byl stvořen s posvěcující milostí, byl tedy vybaven vnitřním, nadpřirozeným nadáním, které člověka před Bohem ospravedlňuje a činí ho účastným Božské přirozenosti a zaměřuje ho k nahlíženi Boha a k lásce, která z toho nazírání vyplývá. člověk jako takový je stvořen pro věčný život v bezprostředním vlastnění Boha. Nikdy u člověka neexistoval „stav pouhé přirozenosti“. Proto jsou celé dějiny lidstva od počátku dějinami zápasu mezi přijetím a odmítnutím tohoto nadpřirozeného Božího plánu s člověkem, a to natolik, že se této otázce nelze nijak vyhnout. Bůh vyžaduje od člověka ještě dnes, co člověk ztratil v Adamovi. Každé pochopení člověka, kterým se on sám chce uzavřít do pouhé lidskosti, každé jen filozofické sebepochopení člověka se prohřešuje proti konkrétnímu prvotnímu určení člověka Bohem.
Člověk proto správně chápe své přirozené bytí jen tehdy, když ho chápe jako otevřené pro disponování Boží, které přesahuje toto bytí; pro disponováni, které není jen dodatečnou příležitostní modifikací v rámci tohoto bytí, ale je pro člověka rozhodující, protože v něm spočívá Spása. Pokud tedy zaměření člověka na bezprostřední vlastnění Boha patří k prvotnímu uspořádání člověka a zůstává i po pádu Adamově, musí toto zaměření pocházet od Boha s ohledem na Bohočlověka, musí být milostí Ježíše Krista. Rád Adamov musel už být řádem Ježíše Krista, který ho jako Ukřižovaný znovu obnovil. Hřích nás zraňuje právě v této oblasti. Okrádá nás o Boží život, Boží Lásku v našich duších.
Písmo ukazuje dramatické následky této první neposlušnosti. Adam a Eva okamžité ztrácejí milost prvotní svatosti (milost Kristovu). V jejich srdcích už není místo pro Boží Slovo a nejsou již vedeni Duchem svatým. Začínají mít strach z Boha. Řeknu to jednodušší: Člověk ztratil svou původní úroveň, která byla úrovní Bohočlověka. Ztratili jsme Božský rozměr svých životů a od té doby se rodíme na tento svět čistě živočišně, jako nějaké inteligentnější zvířata. Soulad, ve kterém žili první lidé díky přátelství s Bohem je zničen. Vláda duchovních schopností duše nad tělem je podlomena, spojení muže a ženy je podrobeno napětím, jejich vztahy budou poznamenány žádostivostí a sklonem k panování jednoho nad druhým. Soulad s tvorstvem je rozbit, viditelné stvoření se člověku odcizilo a stalo se mu nepřítelem. Vinou člověka je stvoření „podrobeno nicotnosti“ (Řím 8,20). Do lidských dějin vstupuje smrt. Bez Boha v srdci člověk už není Božím obrazem a ztrácí jakoukoli hodnotu v Božích očích. Toto pohrdnutí Bohem si skutečně zasluhuje tak příšerní trest jakým je Peklo.
Sv. Pavel nás poučuje: „… vždyť všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva“ (Řím 3,23) nebo „všichni jsou pod hříchem“ (Řím 3,9). A protože platí toto Pavlovo tvrzení, člověk sám od sebe nedokáže vypovědět, co je to hřích a to prostě proto, že je sám v hříchu a je tedy vůči němu zaujat a nutně chce ostří hříchu a jeho definici zmírnit. Kierkegaard říká: „Náš zamlžený pojem hříchu je součástí našeho hříšného bytí.“
Hřích je provinění proti rozumu, pravdě a proti svému svědomí: je to přestupek proti pravé lásce k Bohu a bližnímu. Hřích zraňuje lidskou přirozenost a vážně narušuje lidskou solidaritu. Byl definován jako „slovo, skutek nebo touha proti věčnému zákonu“ (srov. KKC 1849) Hřích je tedy „sebeláskou až po opovržení Bohem“. Pro toto pyšné vyvyšování sebe je hřích pravým opakem Ježíšovy poslušnosti „stal se poslušným až k smrti, až k smrti na kříži“ (Flp 2,8), která uskutečnila Spásu. (srov. KKC 1850) Hřích opravdu není maličkostí, kterou bychom si mohli dovolit. Hřích ohrožuje naše věčné určení a to „být Božím obrazem“, Zjevením Boha v tomto světě skrze člověka. Bůh se chce zjevit skrze každého člověka a to dokážeme jen tehdy, když budeme žít své Boho – člověčenství skrze přijetí Krista. Hřích likviduje Boží Slávu a Uznání v člověku.