V dnešní úvaze chci zaměřit vaši pozornost na verš, který jsme slyšeli v prvním čtení z proroka Ezechiela. Když prorok vysvětluje Boží pohled na hříchy člověka, tak velice výstižně říká: „Jestliže se však zločinec (bezbožný) odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání (zachrání si život).“ Také sv. Pavel charakterizuje stav člověka po dědičném hříchu, jako stav bezbožnosti a z toho plynoucí morální bezmocnosti. Tedy základní hřích, prvotní předmět Božího hněvu, vidí sv. Pavel v bezbožnosti (gr. = ASEBEIA) a poukazuje, jak se tato bezbožnost projevuje: v odmítání oslavovat Boha (gr. = DOXAZEIN) a v odmítnutí vděčnosti vůči Bohu (gr. = EUCHARISTEIN), jinými slovy, v odmítnutí uznat Boha v jeho Božství, nevzdávání mu patřičné úcty.
Taková bezbožnost se týká i nás. Nejsme bezbožní ve smyslu světonázoru, ale ve smyslu absence Boží dobroty a moci v našich srdcích. Tato bezbožnost se projevuje například v tom, že sice chodíme do kostela, ale na mnohé věci máme svůj vlastní názor a nepřijímáme Boží Slovo jako normu pro svůj život. Anebo raději nepřistupujeme k eucharistii, jako bychom se měli zříci svého hříchu. Nežijeme z Ducha Božího, ale pouze ze svých lidských sil.
Většinou, když se zamýšlíme sami nad sebou a nad svojí osobní hříšností, považujeme za svoji největší chybu určitou danost, s kterou jsme se narodili. Něco, za co v podstatě ani nemůžeme a s čím si sami nevíme rady. Ve vítězství nad hříchy, hledáme svoji spásu a jsme zoufalí, když zjišťujeme, že s určitými věcmi neumíme, při nejlepší vůli, něco pozitivního učinit. Naše duchovní úsilí se vyčerpává v tom, na což nemáme sílu, a proto po určitých zklamáních přijímáme jako normální stav, určitý kompromis s hříchem. Člověk se po dědičném hříchu rodí jako bezmocný vůči ďáblovi, stává se otrokem hříchu. Všichni jsme vůči hříchu zaujatí, protože hřích je v nás, je v našem srdci. Hřích nás okouzluje a fascinuje. Hřích zaujal srdce člověka a člověku se zdá, jakoby hřích tvořil jeho podstatu a to natolik, že když nehřeší, tak se mu zdá, že nežije. Naše nitro se při pokušení rezonuje, ozývá. Máme chuť na hřích. Sami ze sebe nejsme schopni svůj hřích odsoudit. Hřích nám chutná, ale když jej spácháme, je nám zle.
Pán Ježíš v evangeliu sv. Jana říká na adresu farizejů: „Kdybych byl nepřišel (Kdybych nebyl přišel) a nemluvil k nim, byli by bez hříchu (neměli by hřích). (Jan 15,22) Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích. Hřích je v tom, že neuvěřili v Syna Božího. Ježíš přichází jako Spasitel poslaný od Otce pro naši záchranu, přichází jako Božský a účinný lék proti naší smrtelné nemoci. Spása spočívá v přijetí Kristovy vlády a vítězství nad hříchem, je toho ovocem a důsledkem. Jedině Ježíš si dokáže poradit s hříchem v nás.
Pokání je ochotou přijmout Boží Království, jež se přiblížilo světu v osobě Ježíše Krista. Adam zhřešil tím, že si vzal život do vlastních rukou a rozhodl se žít jen podle sebe a pro sebe. My všichni jsme tuto formu života zdědili po něm. Jsme vůči Bohu hříšně „soběstační“. Základní skutek pokání, je znovu – přijetí Ježíše jako svého Pána a Spasitele, uznat Boží nárok na sebe. A toto se děje ve svatém přijímání. Právě sv. přijímání řeší náš největší problém, naši bezbožnost a hříšnou soběstačnost. V něm jsme vyzváni přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. V něm se učíme i eucharistickému životnímu stylu, vděčnosti vůči Bohu a oslavě Boha. Snaha o časté sv. přijímání nás vede k duchovnímu zápasu s hříchem, který vládne v našich srdcích. Každodenní pokání nachází svůj pramen a svůj pokrm v Eucharistii. Snaha o časté sv. přijímání nás vede k duchovnímu zápasu.
Pod svatým přijímáním nerozumím jen přijetí Kristova těla v Eucharistii, ale přednostně přijetí Ježíše jako učitele, přijetí Božího Slova. Sv. Jan evangelista říká, že Bůh těm, kteří Ježíše přijali, dal moc, stát se Božími dětmi. (srov. Jn 1,12) Co to však přijetí Božího Syna je? Přijetí Božího Syna je přijetím Vtěleného Božího Slova. Chci říci, že to, co nazýváme „svatým přijímáním”, tedy přijetím Božího Syna, nespočívá jen v tom, že otevřu svoje ústa po tom, co jsem řekl „Amen” k Tělu Kristovu. Nemám přijímat Ježíše jako předmět, ale jako živou osobu. Skrze přijetí Krista, se mám vydat Bohu. Je zvláštní, že mnozí z těch, kteří žijete v manželství, jste se nebáli svůj život a svoji bytost odevzdat hříšnému člověku, ale bojíte se odevzdat život Svatému a vrcholně charakternímu Bohu, který je Láskou. Vydali jste se hříšnému člověku, neboť jste pochopili, že život ve dvojici je plnější, ale zde se dnes nabízí sám Bůh jako společník.
Ve svatém a životodárném přijetí Božího Syna, jde především o to, aby se Boží Slovo, tj. II. Božská osoba, stala řídícím principem mého života, mým Životem. Toto je první a základní princip svatého přijímání. Prvořadé je přijetí Božího Slova. Snaha přijmout Boha, který se zjevuje ve Slově, snaha porozumět Bohu, který má Slovo, snaha sjednotit se s Ním ve vůli. Můžeme to vyjádřit i jako poslušnost jeho příkazům. To znamená: přijmout Ježíše jako svého Pána a Spasitele. Je to zároveň základní předpoklad duchovního boje. Pokud není Kristus v nás, určitě prohrajeme zápas s ďáblem. A naopak, sv. Pavel hlásá: „Kristus ve vás, naděje slávy”. V člověku, který přijal Ježíše jako svého Pána, je Kristus na trůnu života. Lidské Ego (Já) je detronizováno, všechny zájmy jsou poddané Božímu řízení. Výsledkem je život v harmonii s Božím plánem.
Je třeba zapřít sebe, to znamená, zapřít svoje ego ve všech projevech. Především jde o to, aby se naše ego pokořilo před Božím Slovem, aby sestoupilo z trůnu, který zaujalo od okamžiku prvotního hříchu, aby se zřeklo hříšného zalíbení do sebe, neboť taková forma lásky ho nikam nepřivede, ale aby milovalo Boha víc než sebe, neboť takováto Láska ho přivede k věčné blaženosti. Musí se zříci místa zbožňování, které hříšně zaujalo a uvolnit ho Bohu, kterému jedinému patří. Trůn života patří Božímu Slovu. Zapření sebe, to je snaha zříci se toho vedoucího postavení ve svém životě. Nežít svůj život, ale žít Boží Slovo. Zapření sebe, je snahou získat svobodu od svého ega. Nechtít být středem všeho, nevztahovat vše na sebe, nechtít, aby všichni kroužili okolo mně.
Před tváří Boží nic neznamená hříšná minulost, když se hříšník od ní odvrátí: „Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil se od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře. (Když se hříšník odvrátí od svých hříchů, které spáchal, a koná podle práva a spravedlnosti, zachrání si život. Pokud tedy uzná všechny své hříchy, které spáchal, a odvrátí se od nich, určitě bude žít, nezemře…)“ Prorok Ezechiel v božím jménu říká, že je třeba odvrátit se od svého hříchu. Doslova otočit se k němu zády, přestat ho obdivovat. Odvrátit se od hříchu, uznat hřích a konat podle práva a spravedlnosti, toto jsou podmínky odpuštění. Hřích je třeba uznat, ne ochraňovat. Uznat, že je skutečným zlem. Toto uznání je okamžikem skutečné lítosti. Je třeba podívat se na hřích božíma očima. Nechtít ho zkrášlovat. Uznat a zavrhnout ho. Často, i u svátosti smíření, toto opravdové odvrácení od hříchu chybí, proto svátost nemůže přinést ovoce, jež slibuje, a to radost z odpuštění a sílu nehřešit. Ale nesmíme zapomínat, že pramenem všech hříchů je bezbožnost a tu je třeba řešit přijetím Ježíše.
O Sv. Františkovi čteme: „A i když sv. František ještě nekázal lidu veřejně, ubírajíce se cestou, napomínal a povzbuzoval muže i ženy, říkal jednoduše s láskou: „Milujte Boha, bojte se ho a čiňte pokání za své hříchy.” A bratr Egid říkával: „Konejte, co vám říká tento můj duchovní Otec, neboť vám říká to nejlepší”. Amen.