Dnešní první čtení z proroka Ezechiele nám zjevuje, že Bůh je Bohem přítomnosti. Bůh je Věčná Přítomnost, časová i prostorová. Možná by bylo lepší říci, že je Přítomností, která stojí nad časem i nad prostorem. V něm je všechno přítomno. To, co vzhledem k nám už bylo, je a dokonce ještě i to, co jen vzhledem k nám bude.
Často se v duchovním životě dopouštíme chyby, kterou bychom mohli definovat tím, že nežijeme v přítomnosti. Nejsme plně přítomni před přítomností Boží. Někdy žijeme v minulosti, zahrabaný do svých hříchů nebo do svých domnělých zásluh, jindy zase sníme o budoucnosti, co jednou uděláme pro Boha a žijeme ze svých slibů. Svou velikost odvozujeme z toho, co jednou pro Boha uděláme. Boží Slovo říká: „Jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil.“ Nikdo z nás se při Božím soudu nebude moci bránit tím, že kdysi žil spravedlivě, že kdysi ministroval nebo chodíval do kostela, když byl malý. Nebo tím, že byl před lety pokřtěn a na prvním svatém přijímání a teď je z něj ožrala první třídy. Velmi často se s tímto postojem setkáváme u lidí, kteří nepraktikují svou víru. Spoléhají na to, že byly na prvním svatém přijímání, po případě na to, že si kdysi udělali devět prvních pátků.
Boží Slovo říká jasně: „Kdo vytrvá do konce, ten bude spasen!“ To, že kdysi byli na Prvním svatém přijímání, bude pro ně spíše obžalobou, že zanechali svou první lásku, polevili ve své horlivosti, opustili Ježíše, kterému se jednou odevzdali. Hřích je velmi riskantní luxus, který si nemůžeme dovolit. Před tváří Boží nic neznamenají minulé zásluhy, pokud nejsou doprovázeny současnou věrností.
Před tváří Boží však nic neznamenají ani hříšná minulost, pokud se hříšník od ní odvrátí: „Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil se od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře.“ Prorok Ezechiel ve jménu božím říká, že je třeba odvrátit se od svého hříchu. Doslova otočit se mu zády, přestat ho obdivovat. Hřích třeba uznat, ne bránit. Uznat, že je skutečným zlem. Toto uznání je okamžikem skutečné lítosti. Je třeba podívat se na hřích božími očima. Nechtít ho zkrášlovat. Uznat a odvrhnout ho.
Všichni jsme vůči hříchu zaujatí. Hřích nás okouzluje a fascinuje, neboť po dědičném hříchu je v nás, v našem srdci. Zdá se nám, jakoby byl naší přirozeností. Naše nitro se při pokušení ozývá, rezonuje s pokušením. Máme chuť na hřích. Sami ze sebe nejsme schopni svůj hřích odsoudit. Je třeba uznat, že je pravda to, co říká Boží Slovo o hříchu, neboť jedině Bůh zná souvislosti, které jsou před našima očima často skryté. Odvrátit se od hříchu, uznat hřích a jednat podle práva a spravedlnosti, toto jsou podmínky odpuštění. Často, i při svaté zpovědi, tento opravdový odvrat od hříchu chybí, proto svátost nemůže přinést ovoce, které slibuje, a to: radost z odpuštění a sílu nehřešit.
Bůh je Bohem přítomnosti a věrnosti. Jeho zajímá naše věrnost teď a tady. Kolik křesťanů se cítí být stále přivázáni ke svým hříchům, které již dávno opustili a vyznali. Pokud se nám naše hříchy znovu a znovu ukazují, tak se spíše dívejme na to, jak se vůči nám zachoval v nich Bůh, že nás nezničil a že nám hřích odpustil. Z tohoto velkolepého Božího Odpuštění čerpejme sílu pro každodenní odpouštění těm, kteří nám ubližují. Někdy možná právě proto se naše hříchy k nám stále vracejí, že nechceme a možná i nevíme, odpouštět ze srdce. Ale, pokud my odpustíme těm, kteří se na nás zlobí, i Bůh nám odpustí.
Dopouštíme se ještě jedné chyby. Někdy svou velikost chceme zdůvodnit tím, co jsme Bohu slíbili. Dalo by se to vyjádřit i takto: „Jsem dobrý, protože jsem Bohu slíbil velké věci!“ Týká se to především nás, kteří jsme i oficiální Bohu cosi slíbili, ale týká se to i každého křesťana, který si často dává krásné předsevzetí. Říká se, že celé peklo je vydlážděné krásnými, ale nesplněnými předsevzetími.
Tak jako hladového nemůže potěšit, když mu jen přislíbíme chléb, tak ani Boží srdce nemohou těšit sliby, pokud se jejich nesnažíme naplnit. I žalmista volá: „splním své sliby Pánu!“ Pokud tak nepostupujeme, podobáme se tomu synovi z dnešního podobenství, který sice potěšil otcovo srdce svou ochotou, ale pak se na všechno vykašlal. I v tomto smyslu je Bůh Bohem přítomnosti. A pro nás všechny platí: Jediné, co opravdu máme ve svých rukou, je přítomnost. Svatost spočívá v tom, využít v dobrém slova smyslu přítomný okamžik.
„V malém ruském městečku žil jistý rabín. Šířily se o něm řeči, že každé ráno před ranní modlitbou vystupuje do nebe. Jeden z místních inteligentů nevěřil těmto klepům a rozhodl se odhalit podvod. Za tímto účelem se skryl před domem rabína. A co vidí? Opravdu! Ještě za svítání zbožný rabín opouští svůj dům, oblečen do pracovních šatů a ubírá se směrem k blízkému lesu. Nedůvěřivě se za nim opatrně plíží a pozoruje počínání podezřelého. Rabín mezitím vybral sekeru a chystá dřevo na topení. Sváže ho a nese do domu ubohé a nemocné stařenky. Pozorovatel se podíval přes okno: rabín klečel na zemi a rozkládal oheň v sporáku. Když se ten člověk vrátil do města, ptali se ho: „No co, odhalil si ten podvod? Jak je to s tím každodenním nanebevstoupením starého Žida?“ „Rabín vystupuje ještě výše než do nebe“, odpověděl zahanben.
Každý dobrý skutek nás přenáší blíže k Bohu a každý hřích nás vzdaluje od Boha. Možná nedokážeme říci „ano“ ke každé Boží výzvě, možná to nedokážeme tady a teď. Dělejme to, co dokážeme a to, co je nad naše síly řešme tak, jak Panna Maria. Ona ke Slovu Božímu přistupuje s věřící ochotou, kterou vyjadřuje modlitbou: „Ať se mi stane podle tvého Slova!“ Tento její postoj se Bohu tak líbí, že počíná z Ducha Svatého. Nepočíná z lidské schopnosti a síly, ale počíná z Ducha, neboť jen tak se dá počít Boží Slovo, jen tak se dá správně odpovědět na Boží výzvy. Znovu zopakuji: Jedině co opravdu máme ve svých rukou je naše přítomnost. Svatost spočívá v tom, využít v dobrém slova smyslu přítomen okamžik.
Mistr Eckhart, významný německý mystik, takto vyslovuje jednu ze zásad svatosti: „Nejdůležitější hodina je vždy přítomnost, nejvýznamnější člověk je ten, který nyní stojí před tebou, nejnutnější skutek je vždy láska.“ (Eckhart)
„Ráz se ptali žáci jednoho mudrce jako dosahuje dokonalost. On odpověděl: „To je velmi jednoduché. Pokud si sednu, tak sedím. Pokud stojím, tak stojím. Když utíkám, tak utíkám …“ Jeho žáci namítli: „My přece děláme totéž!“ „Ne, vy když sedíte, už stojíte, když stojíte, už běžíte. A když běžíte, už jste v cíli.“ Vysvětlil učitel svým žákům.“