Dnes jsme slyšeli kratičké evangelium o tom, jak se Panna Maria a Ježíšovi příbuzní chtěli k němu dostat, ale pro veliký zástup nemohli. Pán Ježíš nám v dnešním evangeliu dává lekci o tom, že církev není záležitostí pokrevního příbuzenství, které se zvláště v Orientu velmi silně prožívá, ale že církev je společenství a rodina lidí s týmž Duchem. Ježíš říká: „Mou matkou a mými bratry jsou ti, kteří slyší slovo Boží a uskutečňují ho.“ Naší DNA je ochota poslouchat Boží Slovo a uskutečňovat jej. Pán Ježíš nám všem sděluje, že patříme do Boží rodiny, pokud posloucháme a provádíme Boží Slovo. Jiné potvrzení své křesťanské totožnosti nemáme a ani ho nehledejme. I když zdánlivě dnešní evangelium snižuje velikost Panny Marie, je to jen zdání. Pán Ježíš svým výrokem vlastně odhaluje, v čem tkví podstata její mateřství. Syn Boží se nikdy nerodí do tohoto světa čistě z přirozených lidských sil, tak jak přicházejí na svět lidské děti. Syn Boží přichází na svět jako ovoce poslušnosti a odevzdanosti Bohu. A Panna Maria ho právě tímto způsobem počala, poslušným přijetím Boží vůle a odevzdaností. Hluboko v srdci nosila Boží Slovo a přemýšlela o něm. My všichni jsme povoláni počít Krista v sobě a dobrým příkladem i v druhých.
Sv. Bonaventura říká: „Počíná Ježíše, ale neporodí ho ten, kdo slyší Slovo Boží, ale nepraktikuje ho. Ten převádí jeden duchovní potrat za druhým, dělá si předsevzetí, že se obrátí, ale pak na toto své předsevzetí soustavně zapomíná a nechává ho neuskutečněné. Dá se o takovém člověku říci, že je to sice člověk, který má víru, ale chybí mu skutky.“
Skutečné a svaté přijímání je jen to, které je trvalé. Vůbec nejde v našem duchovním životě o to, abychom si jednou, po případě dvakrát, do roka splnily svou povinnost vůči Bohu a laskavě šli na zpověď a na chvíli přijali Ježíše do sebe. Bůh nechce od nás laskavost ale lásku. Laskavost má kořen v naší vůli, ale Láska je plnění vůle Boží. Ve svatém přijímání jde o naplnění přikázání lásky k Bohu. Svaté přijímání, pokud není a nemá být aktem trvalého odevzdání, pak vůbec není svaté, ale je jako Jidášův polibek – zradou Krista. Jít na mši svatou a nehledat možnost setkání s Kristem ve svátosti, je jako když jede děvče na dohodnuté rande, na kterém oznámí svému chlapci, že ho už nechce, že si už našla jiného.
Pro ti, kteří to s Kristem myslí skutečně vážně, jsou určeny tato slova od sv. Bonaventury: „Uvažujme nyní o pozitivním případě pravého a úplného mateřství, které nás činí podobnými Panně Marii. Sv. Bonaventura, říká: „Duše počíná Ježíše, když je nespokojená se životem, jaký vede a pod vlivem svatých vnuknutí a zapálená svatým žárem se konečně rázně odtrhne od svých starých návyků a chyb a je jakoby duchovně oplodněna milostí Ducha svatého dá si předsevzetí, že začne nový život. Došlo ke Kristovu početí.
Když byl požehnaný Syn Boží počat, narodí se v srdci, ale jen tehdy, když duše všechno rozumně usoudila, vyžádala si vhodnou radu a vzývala Boha o pomoc a ihned uskuteční své svaté předsevzetí a začne uskutečňovat to, co v ní už dávno zrálo, ale se to stálo odkládalo z obavy, že není k tomu způsobilá. Ale jedno musíme zdůraznit: Toto předsevzetí „začít nový život“ se musí ihned projevit něčím konkrétním. Pokud není předsevzetí provedeno, byl sice Ježíš počat, ale nebyl zrozen. Jde o jeden z mnoha duchovních potratů. Je to jeden z tolika odkladů, kterými je protkán náš život a které jsou hlavním důvodem, proč je tak málo svatých.“