Dnešní první čtení nám ukazuje jaký má být postoj křesťana k hříchům druhých. Všimněme si Ezdráše, ač sám je v této věci nevinný, bere hřích na sebe. Počíná si jako Ježíš, který bere na sebe hříchy celého světa. Vina je cosi nepříjemné, jsme stvořený pro nevinnost. Proto když narážíme na skutečnost hříchu a z něj pramenící viny, chceme se z ní osvobodit. Velmi často si při svém zpytování počínáme tak, že buď vinu svalujeme na druhých nebo dokonce negujeme, popíráme hřích. I když takový postoj může vést alespoň k relativnímu klidu, nevede ke skutečnému smíření s Bohem a ani s sebou. V prvním případě si počínáme jako lidé, kteří přinášeli Bohu zástupnou oběť za sebe. Ve druhém případě si chceme namluvit, že hřích se nestal, a tak klameme sami sebe.
Jediný správný postoj je kajícnost. Všimněme si modlitbu kněze Ezdráše: „Můj Bože, stydím se a hanbím pozdvihnout svou tvář k tobě, můj Bože! Naše zvrácenosti (nepravosti) nám prorostly přes hlavu a naše viny se dotýkají nebe. Ode dnů svých otců až dodnes jsme se velice provinili.“ Všimněme si, že Ezdráš se nevyvléká z viny a hříchu, ale vědomě ho přijímá na sebe. Dělá se za něj zodpovědným. A přestože je sám nevinný, modlí se za ty, kteří hřeší a prosí za ně, dokonce bere jejich hřích na sebe. Toto je Duch Kristův, toto je Duch, který se Bohu líbí.
Když v okamžiku křtu Ježíš vzal na sebe hříchy celého světa a Jan Křtitel ho nazval beránkem božím, který snímá hřích světa, tehdy se otevřelo nebe a Bůh Otec vyznal: „Toto je můj milovaný Syn, v němž se mi zalíbilo.“ Uznejme před Bohem, že i my máme svůj podíl na zlobě světa, ve kterém žijeme, protože jsme nevydávaly každým svým činem a každou myšlenkou svědectví Bohu, který je Láska. Tak málo je Lásky v nás a přece od této Lásky závisí existence světa. Svět žije z oběti, svět žije z oběti Kristova těla. „Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“
„Ale nyní je tomu malý okamžik, co se nám dostalo smilování od Hospodina, našeho Boha, který nám zanechal hrstku těch, kdo vyvázli a dal nám zakotvit na svém svatém místě. Náš Bůh nám dopřál, že se naše oči rozjasnili, dal nám v našem otroctví pookřát.“ Někdy se v duchovním životě věřících objevuje jakési nevědomí hříchu. „Jsem dobrý, já nemám hřích.“ Pokud si někdo mysli, že toto je svatost milá Bohu, tak se mýlí. Boží slovo v listu sv. apoštola Jana říká: „Kdo by řekl, že je bez hříchu, klame sám sebe a není v něm pravda.“ To, že nemáme vědomí hříchu, signalizuje jen tolik, že jsme si na svůj život neposvítili Božím Slovem. Boží Slovo osvětluje temnoty našeho života, Boží Duch zjevuje světu a také nám, náš hřích. Církev nezná jiný druh svatosti jako je kajícnost.
Sv. Martin Tourský se na své smrtelné posteli omlouval spolubratrům, pokud jim dal jiný příklad, než kajícnost. Sv. František, o kterém se všichni jeho současníci vyjadřovali, jak o Božím člověku, když poznával svou duši ve světle Božím, bál se o svou spásu. Naše spása není z nás, ale z toho, že jsme přijali Ježíše do svého života. V nás samých se objevuje současně dvojí zkušenost. Vědomí naší slabosti, ale současně i vědomí Boží moci a síly.
Ráz jsem četl takový příběh, je to trošku symbolický vyjádřena pravda: Zemřel jistý člověk a Bůh mu dal možnost vidět peklo. Když viděl množství duší v pekelném ohni, ptal se opatrně svého anděla, jací lidé jsou v pekle. „Jsou tam katolíci?“ Anděl řekl: „Určitě!“ „Jsou tam evangelíci, baptisté, adventisté, jehovisté, ateisté. Andělovo odpověď byla: „Zajistě!“ Náš člověk byl z toho zděšen. Boží Anděl jej však přivedl i k Nebeské bráně a mohl na chvíli vidět moře blažených duší. Znovu se opatrně zeptal, jací lidé jsou tam. Byl zděšen když se dozvěděl, že tam nejsou ani katolíci, ani evangelíci, ani židé, ani mohamedáni. Zvědavý se ptal anděla: „Pro Boží milosrdenství tě prosím, řekni mi, jací lidé jsou v nebi?“ Anděl mu řekl: „V nebi jsou jen kajícníci?“ V nebi jsou lidé, kteří uznávali svůj hřích a přijímali svůj život jako pokání za svůj hřích, a zvláštní místo v nebi mají ti, kteří se udělali zodpovědní za hříchy svých bližních. Oni následují beránka, kamkoli jde.