Dnešní první čtení nás upozorňuje na nesprávně chápanou chudobu. Velmi často se setkáváme s poznámkami typu: „Církev katolická je bohatá, protože má krásné chrámy, velkolepé bohoslužby, pálí hodně svíček, nešetří zlatem při tvorbě kalichů a monstranci.“ A můžeme vidět, že je to opravdu tak. A kdyby byli lidé lepší, vystavovali bychom Tělo Kristovo v překrásných monstrancích, které pocházejí ze středověku a mnohé z nich jsou zdobeny vzácnými kameny. Nešetřili bychom ani diamanty, když jde o úctu k Božím tajemstvím. Myslíte si, že je to pomýlený postoj? Poslouchejte, co říká Boží Slovo: „Kdo zbývá ještě mezi vámi, jenž viděl tento dům v jeho prvotní slávě? A jak to vidíte nyní? Nezdá se vám jako nic ve vašich očích?… vzmužte se, všichni lidé země – praví Hospodin – a pracujte, neboť já jsem s vámi – praví Hospodin zástupů.… Ještě jednou, za malou chvíli, otřesu nebem i zemí, mořem i souší; otřesu všemi národy, přijdou (sem) skvosty všech národů, slávou naplním tento dům – praví Hospodin zástupů. Mně patří stříbro, mně patří zlato – praví Hospodin zástupů.
Opravdu, komu má sloužit zlato a stříbro? Jeho nejdůstojnější místo je v bohoslužbě. Často svá smrtelná těla zdobíme zlatem a šperky. Obvykle to chápeme jako projev a znak lásky mezi snoubenci, když si vyměňují zlaté obroučky, ale často se tak stane i v manželství, že manžel koupí své manželce, nějaký šperk jako projev jeho lásky. O co víc si tuto formu naší lásky a úcty zaslouží Nesmrtelný Král věků. Nejde zde o žádnou hrabivost, ale o správné místo. Tak jako umělecké projevy jsou nejvhodnější a nejdůstojněji uložené v chrámu na okrasu Božího domu, tak i nejdůstojnější umístění klenotů je v Božím chrámu. Kultury starověku toto velmi dobře věděly a na chrámech nikdy nešetřily.
Boží Slovo volá: „Mé je stříbro a moje je zlato.“ V lidských rukou je často zdrojem nevraživosti, vyvolává žárlivost a lakomství. Umístíme-li ho však na místo, které mu patří, najdeme klid. „Budoucí sláva tohoto domu bude větší než byla (sláva) prvního – praví Hospodin zástupů. Na tomto místě dám pokoj – praví Hospodin zástupů.“ Tato slova neříkám proto, abych zvelebil církevní majetek, ale proto, abyste se zbavili skrupulí před těmi, kteří by nejraději viděli v kostele jen holé stěny a prázdný prostor. Nechci tím popřít, že jako místo soustředění na vnitřní modlitbu, je možná právě takto chudě zařízený chrám vhodný. Tak to můžeme vidět v některých kostelech kontemplativních řádů.
Všechno stvoření je pozváno účastnit se oslavy Boha Stvořitele. Když si všimneme příkazů Starého zákona týkajících se bohoslužby, zjistíme, že naše katolická bohoslužba stále pořádně zaostává za SZ bohoslužbou, samozřejmě jakmile se týká vnější velkoleposti. Možná si někdo pomyslí: „Přišel jsem do Františkánského kostela a čekal jsem kázání o chudobě a tu slyším obhajobu pompéznosti a bohatství našich chrámů.
Podívejme se tedy, co si o těchto věcech myslel sám svatý František: „Uvědomme si my všichni duchovní, jak velikého hříchu a nevědomosti se mnozí dopouštějí proti nejsvětějšímu tělu a krvi našeho Pána Ježíše Krista a jeho přesvatým jménům a napsaným slovům, která toto tělo svátostně zpřítomňují. Víme, že toto tělo nemůže být, dokud není svátostně zpřítomněno slovem. Vždyť na tomto světě máme a vidíme tělesně z Nejvyššího jen jeho tělo a krev, jména a slova, jimiž jsme byli stvořeni a vykoupeni ze smrti k životu.
Všichni ti pak, kdo spravují tato přesvatá tajemství, a zvláště ti, kdo je spravují bez patřičné úcty, ať ve svém nitru uváží, jak ubohé bývají kalichy, korporály a plátna, na kterých se obětuje tělo a krev našeho Pána. A mnozí je uchovávají na nedůstojných místech, přenášejí neuctivě, nehodně přijímají a podávají druhým bez rozlišování. Také jeho napsaná jména a slova bývají někdy pošlapána, protože »člověk smýšlející tělesně nepřijímá ty věci, které pocházejí od Božího Ducha« (1 Kor 2,14).
Což nás nepohne k milující oddanosti to, že on, dobrotivý Pán, sám se našima rukama podává, a my se ho dotýkáme a denně jej svými ústy přijímáme? Nebo nevíme, že se dostaneme do jeho rukou? Proto se ve všech těchto i v ostatních věcech rychle a důkladně polepšeme. A kdekoli je nejsvětější tělo našeho Pána Ježíše Krista uchováváno nedůstojným způsobem nebo prostě ponecháno ležet, ať je odtud odneseno, uloženo na drahocenně upraveném místě a pečlivě uzavřeno. Stejně tak naleznou-li se napsaná jména a slova Páně na nečistých místech, ať je seberou a uloží na čestném místě.
A my víme, že toto vše máme přede všemi jinými věcmi zachovávat podle přikázání Páně a ustanovení svaté matky církve; a kdo to nedělají, ať vědí, že za to budou muset složit účty v soudný den před naším Pánem Ježíšem Kristem. A kdo tento list nechají opsat, aby byl lépe zachováván, vězte, že za to dostanou požehnání od Boha, našeho Pána.