25. neděle v mezidobí „C“ – (Lk 16,1-13)

V dnešním evangeliu nacházíme podobenství o nepoctivém správci. Kdo je to správce? Jak ho můžeme definovat? Správce se pohybuje někde uprostřed, mezi pánem a otrokem. Pokusme se nad tím zamyslet. Otrok je ten, který je do detailu řízen svým pánem. Nezná a nemusí vědět, kam směřuje jeho záměr. Musí poslouchat na slovo. Nic není ponecháno jeho vlastní fantazii a představivosti. Všechno koná v otrocké poslušnosti, protože jinak nemůže a jeho motivací je strach o svůj život. Pán je zase ten, kdo jedná podle svého úplně, suverénně. Dělá si se svým majetkem, co se mu zachce. Nikomu se nemusí zodpovídat za to, co udělal.

Naše situace v pozemském životě, na tomto světě, stojí kdesi uprostřed těchto extrémů. Správce není otrokem. Používá určitou míru svobody na úseku, který mu byl určený. Nemůže však jednat bez omezení, tak jako pán. Především se od něj vyžaduje poctivost, aby se pán mohl na něj spolehnout. Požaduje se od něho i zodpovědnost, aby s tím, co je pánovo, jednal zodpovědně. Čím lépe zná svého pána a čím víc ho miluje, tím dokonaleji plní své poslání. Je mu ponechán dosti velký prostor, pro vlastní fantazii a podnikavost. Pracuje na cizím, nikoli na vlastním, a podniká v úmyslech svého pána, ale také může do toho vložit určitou míru vlastní podnikavosti a svoji vlastní fantazii. Očekává se od něho, že bude podnikat a že bude poctivý. Máme jednu velkou výhodu před kdejakým pozemským správcem. Máme zjevené úmysly a slova našeho Pána, zachycené v Písmu Svatém. A dokonce, pokud po tom velmi toužíme, můžeme přijímat Ducha svého Pána, tedy můžeme dokonale plnit vůli svého Pána. Postavení správce nejlépe vyjadřuje naši situaci v tomto světě. Jedině Bůh je suverénní Pán, ale my nejsme Boží otroci, ale správcové božích věcí.

Pokud jsme povrchně naslouchali podobenství, možná nás zarazí skutečnost, že pán pochválil nepoctivého správce. Ano i ne! Pochválil i pokáral. Něco u něho obdivoval a kvůli něčemu ho propustil. Rozhodně nepochválil jeho nepoctivost. Toto podobenství nechce být schválením nepoctivosti v našem životě. Chce být jen zamyšlením, jak šikovně si dokáží počínat světští lidé. Pán nepochválí svého sluhu pro jeho nepoctivost a pro jeho zlé hospodaření, ale jen pro opatrnost a předvídavost. V tomto podobenství je pro nás důležitý a přijatelný závěr, který ho objasňuje, následování opatrnosti a předvídavosti tohoto, jinak nepoctivého správce.

Něco podobného můžeme zažít, když přemýšlíme nad jinými výroky Pána Ježíše: „Hle, posílám vás, jako ovce mezi vlky. Buďte tedy opatrní jako hadi a jednoduší jako holubice.“ V tomto výroku se vzpomínají čtyři zvířata, ze kterých tři jsou použitý jako vzor pro křesťany: Ovce, had a holub. Neumíme si dát dohromady tyto tři zvířata, křesťanský životní styl a hada. Had je pro nás výrazem lstivosti a falešnosti a dokonce symbolem satana. Ale když pozorně čteme podobenství, všimneme si, že Pán Ježíš neříká: „Buďte jako hadi.“ Neříká také: „Buďte jako holubi“. Říká jasně „Buďte opatrní jako hadi“. Tedy vzorem pro křesťana není had jako takový, ale jen jeho opatrnost. Had opravdu musí být velmi opatrný. Na rozdíl od holuba, nemá křídla, která by mu dovolila rychle uniknout, když pozdě spatří nebezpečí. Had pečlivě zkoumá terén, ve kterém se pohybuje a až se přesvědčí, že mu nehrozí nebezpečí, plazí se opatrně dál. Také i křesťan má být velmi opatrný ve svém počínání, protože každý skutek má důsledek nejen pro pozemský, ale i věčný život.

Pán Ježíš nám vyčítá v tomto podobenství, že synové tohoto světa, dokáží být chytřejší ve svých věcech, jako my křesťané v Božích podnicích, pokud vůbec ve jménu Božím podnikáme. Kolik sportovců denně trénuje pro deset minut potlesku a nějakou plechovou medaili a nám je zatěžko odříct si to, co evidentně škodí naší duši i našemu tělu. Nedívat se např. na televizi, i když víme, že po shlédnutí nějakého pořadu nám nebude duchovně dobře, že budeme náchylnější ke hříchu. Oni to dělají pro deset minut potlesku a v našem případě jde o věčné uznání u Boha a trvalý potlesk nebes. Toto bolí srdce Pána Ježíše, že my, kteří se tak rádi nazýváme křesťany, nedokážeme se celkem zasadit pro Boží i Naše Království.

Tento hmotný svět, Pán Ježíš velmi přiléhavě nazývá nespravedlivým mamonem. My křesťané si někdy říkáme: „Tento svět je zkažený a v tomto světě se nedá žít čestně, ale až jednou zemřu, potom budu spravedlivý v Božím království.“ Pán Ježíš nás však vyvádí z tohoto omylu. Strom padne na tu stranu, na kterou se celý život nakláněl. Podobně staroba i věčnost zafixuje člověka v tom, pro co celý život žil. Bůh už nyní zkoumá naše životy a dívá se, zda jsme poctiví a věrní. Lehké by bylo být věrným, kdyby nás nic nepokoušelo, ale věrnost se přece dokazuje právě vytrvalostí v pokušeních. Sv. František vyslovil takovou zajímavou myšlenku: „Každé překonané pokušení je, jakoby snubním prstenem, kterým se Pán zasnubuje s duší svého služebníka.“

Pán Ježíš říká: „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu!“ Sloužit máme jen Bohu, ale i tento nespravedlivý mamon, máme posvěcovat dobrým životem, máme jej použít k Boží službě. Čím těžší je život okolo nás, tím víc může zazářit láska v našich duších a skutcích. Sv. Maximilián Kolbe, dokázal žít Kristovu lásku uprostřed pekla koncentračního tábora, podobně sv. Edita Steinová, anebo mnozí jiní křesťané, jejichž jména ani neznáme. Někdy se mylně domníváme, že svatí se rodili jen v mimořádně vhodných a přejícných dobách. Když však dobře sledujeme životy svatých, zjistíme s překvapením, že velice často žili a působili ve velmi těžkých poměrech. Ale Boží mocí, se posvětili právě těmito těžkostmi. Pokud dobrovolně přijímáme kříž, stává se pro nás posvěcením. Následujme Krista nejen v jeho radostných tajemstvích, ale i v Kříži, abychom skrze bolestné tajemství, měli účast na jeho Slávě. Amen