V dnešním evangeliu vidíme Pána Ježíše, jako dává apoštolům zvláštní lekci. Evangelium říká: „Poučoval totiž své učedníky a říkal jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane.“ Oni však té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat.“ Pán Ježíš otevřeně mluví o svém utrpení. Když vysvětloval svým učedníkům, že bude trpět, nemohli ho pochopit. Mesiáš, podle jejich představ, je měl vysvobodit od každé formy utrpení.
Na počátku bychom měli jasně definovat, jaké utrpění Ježíš podstupuje a blahoslaví. Je to utrpení pro spravedlnost. Teda to utrpení, které přichází jako důsledek úsilí o mravnost a svatost v tomto světě. Také je i jeho vlastní utrpení. V pravém slova smyslu Ježíš neblahoslaví utrpení, ale těch, kteří trpí pro spravedlnost. Nejsme určení pro bolest a trápení. Bůh nás stvořil pro sebe a On je nekonečná Blaženost. Ježíš se představuje jako Vzkříšení a Život. Celý náš svět leží v nekonečném Oceánu Všemohoucího a Blaženého Života. Ale aby se i pro nás tento Oceán stal zdrojem posvěcení a uzdravení, musíme svou vůli, myšlení, chtění a konání zharmonizovat s Božím Slovem. Sv. Augustin se takto modlí: „Když se zcela přimknu k tobě (Bože), nikdy nepocítím bolest ani trápení; můj život oživne, neboť bude naplněn tebou.“ (Confessiones 10,28,39)
Člověk, při svém stvoření dostal Boží zákon jako návod pro věčný život, ale tím, že ho odmítl a v každém hříchu znovu odmítá, likviduje sám sebe. Závistí ďábla přišla na svět smrt a všechno co s ní souvisí. Bůh nepotřebuje lidské utrpení, ale poslušnost. Pokud by potřeboval lidské utrpení, tak by celá lékařská věda byla hříchem, ale Boží Slovo se takto vyjadřuje o lékaři: „Měj ve vážnosti lékaře, protože ho potřebuješ, vždyť ho stvořil Nejvyšší (na pomoc jiným). Neboť uzdravení pochází od Boha .. Nejvyšší vytvořil ze země léčivé byliny a moudrý muž je nebude odmítat .. Jimi mírní lékař bolesti .. a (Bůh dal) také jiné masti na léčení, aby jeho díla nezahynuli. Neboť uzdravení na zemském povrchu je od Boha. Synu, svou nemoc nepodceňuj, ale modli se k Hospodinu a uzdraví tě. Odvrať se od hříchu a ať jsou tvoje ruce přímé; a očisti si srdce od každé nepravosti! Obětuj na líbeznou vůni oběť z čisté mouky! Ale i lékaři dej možnost (aby zasáhl), protože nato ho stvořil Pán .. Kdo se však dopustí hříchu před svým Stvořitelem, upadne do rukou lékaře.“ (srov. Sir 38,1-15)
I dnes existují lidé, kteří se utrpení nejen bojí, ale kteří se mu za každou cenu snaží vyhnout. Člověk však objevuje, že utrpení je tím těžší, čím více se snažíme před ním unikat. Existuje jiná skupina lidí, kteří považují utrpení za tak důležité a záslužné, že jsou ochotni, způsobovat si ho sami, pokud momentálně nějak netrpí. Jaká je vlastně pravda o lidském utrpení? Původní a přirozený smysl lidské bolesti je v tom, aby člověku signalizovala, že schází z cesty zdraví a života. Utrpení potřebuje člověk, aby se znovu vrátil na cestu života. Existuje utrpení, které je „vratné“, které má smysl právě v tom, že nutí člověka k návratu na cestu života, ale existuje i utrpení „nevratné“, které signalizuje už jen rozpad a smrt.
Nemoc a utrpení vždy patřily k nejtěžším problémům, které člověk zakouší v tomto životě. V nemoci člověk poznává svou bezmocnost, svá omezení a svou konečnost. Nemoc může vést k úzkosti, k uzavírání se do sebe, někdy až k zoufalství a revoltě proti Bohu. Ale utrpení může mít i pozitivní účinky. Může pomáhat člověku v dozrávání: pomáhat mu rozpoznávat co je v životě důležité. Nemoc často člověka donutí hledat Boha a navrátit se k němu. Bl. Duns Scotus dokonce tvrdí, že utrpení je šancí, dokázat Bohu, že ho milujeme více než sebe samého.
Sv. Peter prohlašuje: „Když tedy Kristus podstoupil bolestné utrpení, i vy se vyzbrojte stejnou myšlenkou: Ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem“ (1 Pt 4,1). Když Písmo svaté mluví o hříchu, nemyslí jen hříšný skutek, ale zlého ducha, který v a po těžkém hříchu ovládá člověka. Od tohoto nás může zcela osvobodit jen přijetí Krista v Eucharistii a dobrovolně přijaté utrpení. Zlý duch vyhledává příjemnost. Kdo trpí, rozchází se s hříchem. Ďábel je jako sobecký společník, který nás opouští v tom momentě, kdy se dostaneme do nějaké bídy.
Utrpení od té doby, co ho podstoupil a posvětil Syn Boží, má tajemnou moc „rozpustit hřích“, roztrhat síť vášni a vyhnat hřích z našich údů. Naše utrpení je jako kanál, který nás spojuje jedinečným způsobem s Kristovým utrpením a z něj vyvěrá odpuštění hříchů. Nejde o to, abychom utrpení uměle vyhledávali, nebo sami sobě způsobovaly, ale jedná se o to, abychom s novým duchem přijali utrpení, které nám nadělil sám život. Evangelium říká: „Kristus musí trpět“ a každý, kdo to alespoň trochu myslí s Bohem vážně, zjistí, že po dědičném hříchu nejsme schopni pokročit ve svatosti, pokud netrpíme.
Pán Ježíš skutečně nepřišel především trpět a zjevit nám cestu utrpení, ale přišel především ukázat, že cílem člověka je Bůh – Láska. A protože jsme narušení hříchem, je tato cesta k Bohu také cestou bolestnou. Zemřel jako nevinný na kříži za nás, z lásky k Otci i k nám. Ukázal nám, že ani my se nemusíme bát bolesti a smrti, pokud jsme uvěřili a přijali jeho cestu, která nás vysvobozuje z moci hříchu. Bylo by nespravedlivé a nepravdivé, kdybychom tvrdili, že náš Bůh je milovník utrpení a bolesti, kterou lidem s radostí naděluje. Ale také by bylo nepravdivé, kdybychom tvrdili, že Ježíš nás už nyní vysvobozuje od všech bolestí a utrpení.
Kdybychom tedy chtěli v krátkosti vyjádřit, co vlastně Ježíš chtěl říct svým učedníkům, když je zasvěcoval do tajemství svého utrpení, mohli bychom to vyjádřit i kratičkou výzvou: „Nebojte se!“ I když se nám zdá, že z lidského hlediska všechno dopadá katastrofálně, Boží věc se tím neničí, naše záchrana se uskuteční. Žádné utrpení, které člověk podstoupí a žádné zlo, které nás může potkat na životní cestě, není silnější než Boží láska. Ta je tak silná, že překoná i smrt, a to znamená vzkříšení. Když Ježíš mluvil svým učedníkům, že bude trpět, zemře a třetího dne vstane z mrtvých, nemluvil to proto, aby je strašil. Zjevoval tím Pravdu. Podobně, když jsme my sami vyzváni, abychom uvažovali nad svou smrtí, nemělo by to být pro nás pramenem strachu a hrůzy. Jsme pozváni k následování: to obsahuje v sobě i utrpení a smrt, ale to znamená také i vzkříšení.
I když nám Písmo svaté mluví o utrpení a smrti jako o trestu za hřích a v Knize Moudrosti dokonce nacházíme verše, které říkají, že „Bůh smrt neučinil a nemá zálibu ve smrti živých“ a „smrt přišla na svět skrze Ďáblovu závist“, přece platí, že od okamžiku, kdy Ježíš svou smrtí naši smrt přemohl, stává se i biologická smrt člověka místem setkání s Bohem. Ježíš, Pravý Bůh a pravý člověk vstoupil do reality lidské smrti a dal jí jiný význam svým vzkříšením. Sv. František se v odvaze víry nestydí nazývat tělesnou smrt sestrou. Ve svém „Chvalozpěvu na stvoření“ těmito slovy vyzývá smrt k oslavě Boha: „Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla, žádný živý člověk jí nemůže uniknout. Běda těm, kteří zemřou ve smrtelných hříších. Blaze těm, které nalezne spojených s tvou Nejsvatější vůlí, neboť druhá smrt jim neublíží.“