Boží Slovo nám dnes skrze proroka Izaiáše dává zvláštní příkaz: „Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko!“ Je zvláštní, že přesto, že mnozí jsme Krista osobně přijali do svého srdce a snažíme se žít podle jeho vůle, jsme pozváni k tomu, abychom ho hledali. Dokonce i samotná Matka Boží ho musela tři dny hledat, když se jí ztratil v chrámu. A také byla zkoušena její víra, když ho viděla umírat na kříži. Proč je třeba hledat Pána? Bůh sám nám odpovídá v dalším textu: „neboť nejsou mé myšlenky myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin.“ Boží myšlenky nejsou vůbec tak samozřejmě pro naše myšlení, jak se domníváme. Jsme na cestě k Bohu, ale je to cesta stálého přibližování.
Katechismu nás poučuje, že po dědičném hříchu se rozum člověka zatemnil a vůle se naklonila k špatnému. Proto, že náš rozum ztratil nadpřirozené světlo, mnohé Boží myšlenky se nám zdají bláznovstvím. Často to stojí velikou námahu, zjistit, jaký je Boží záměr a jaká je jeho vůle. Např: Vyřešit záhadu utrpení, které na mě dolehlo.
Proč říká prorok: „Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko!“ Čas, ve kterém žijeme, je Boží milostí. Dostali jsme ho, abychom mohli dorůst k poznání a setkání s Bohem skrze pokání. Člověk se hříchem odcizil Bohu. Teď zažívá prázdnotu, nenaplněnost a nespokojenost. Člověk můře problém prázdnoty řešit dvěma způsoby, z nichž jen jeden správný. Buď činí pokání, ve kterém se očišťuje od hříchů, aby se jednou mohl s Bohem setkat, nebo žije v hříšné zábavě, jakoby i tím chtěl Bohu naznačit, že mu až tak moc nechybí, že si stačí sám a tak završuje svůj hříšný stav.
Člověk má právo na zábavu, jako na odpočinek po namáhavé práci, ale ne na život, ve kterém se stává zábava smyslem i vrcholem. Tento čas jsme dostali, abychom konali pokání. Každý sám sebe může položit otázku: „Jak jsem využil čas, který mi byl od Boha dán jako milost? Byla v něm převaha zábavy, kdy jsem žil jen pro sebe, nebo jsem se snažil svým životem v pokání hledat ztracené Boží přátelství. Pouze ten čas má hodnotu, který jsme přežili v milosti posvěcující. Jen v milosti posvěcující roste člověk do podoby, kterou od něj Stvořitel vyžaduje a právem očekává. Bůh se nás může zeptat: „Jak si odpověděl na mé Slovo, skrze které a pro které si stvořen?“
Pokud budeme trávit čas hříšnou zábavou, pokud si myslíme, že je čas, například, na hříšný program, budeme smutně zaskočeni v poslední den. Nic si z tohohle světa neodneseme, jenom to, co jsme udělali dobré. Když čteme životy svatých, často na konci jejich, pro nás velmi plodných životů, nacházíme povzdech: „Proč Bože jsem pro Tebe nežil už dříve, proč jsem tě poslechl tak pozdě?“ A to byly životy naplněné dobrem a strávené v horlivosti pro Boží dům. A co my, jak to bude vypadat s námi, při posledním soudu, kdy budeme účtovat z času, který nám byl dán.
Prorok Izaiáš říká: „Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať (změní) své smýšlení..“ Kdo je ten bezbožný. To jsem já i ty, to jsme my všichni, kteří sice chodíme do chrámu, ale nemáme v sobě Boha, protože se málo modlíme a málo věnujeme Božímu Slovu, které má moc spasit naše duše. Bezbožní jsme, dokud nemůžeme říci spolu se svatým apoštolem Janem: „Znám Ho, znám Boha.“ Podle jedné apokryfní knihy se Ježíš při naší smrti zeptá: „Znáš mě?“ A to ne z obrazu ale osobně. A podle naší odpovědi záleží naší věčnosti.
„Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať (změní) své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu a on se nad ním smiluje,..“ Možná si klademe otázku, kdo je ten zločinec. Zločinec je ten, kdo páchá zlo. A znovu jsme v tom všichni. Dokud pácháme hřích, jsme otroky hříchu. Je třeba vzývat Hospodina. Co to znamená. Někdy se zpovídáme z toho, že jsme brali Boží jméno nadarmo. My ale máme právo vzývat Boha, volat ho jeho jménem, ustavičně na něho myslet a stále ho volat, dokud se k nám nepřiblíží. Tak, jako křičel slepý: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“
Je třeba vrátit se k Pánu. Vrátit se k tomu, od něhož jsme se vzdálili. To nejblíže, co si pamatujeme na této cestě od Boha, je naše dětství. My se máme znovu stát dětmi. Nechat se tvarovat Bohem Otcem, jak je to možné pouze v duši dítěte. Kdesi jsem slyšel, že jedna výčitka satanistů vůči Bohu spočívá v tom, že Bůh se s tímto světem a s námi v něm hraje. A zdá se jim to jako nespravedlivé a urážlivé. Je zajímavé, že když jsme byli malí, chtěli jsme se hrát a nechápali jsme dospělé, kteří se s námi hrát nedokázali. Náš Bůh se zjevuje i jako malé dítě, které se hraje a dokonce i tančí. A když jsme normální, souhlasíme a těšíme se z této boží hry. Vysoce jsou Boží myšlenky, tak rozdílné od našeho myšlení, jako nebe nad zemí.