Evangelium, které jsme slyšeli, začíná tvrzením: „Ježíš a jeho učedníci sestoupili z hory a procházeli Galilejí, ale On nechtěl, aby o tom někdo věděl. Poučoval totiž své učedníky…“ Z toho můžeme pochopit, že kromě obecné formace všech, kteří následovali Ježíše a snahy oslovit a zasáhnout všechny lidi, existovala ještě zvláštní formace užšího kruhu apoštolů. Oni jsou pozváni důvěrněji znát Ježíšovy myšlenky. Postupné jsou zasvěcováni do tajemství Ježíšovy lásky až do krajnosti, Ježíšova utrpení a smrti. Čím více milujeme Ježíše, tím se i nám dostává tohoto zasvěcení do Kristova spásného utrpení, proto se nemáme divit, když se na cestě za Kristem ocitneme v bezútěšnosti a v různých trápeních.
O čem s nimi Ježíš mluvil? „… říkal jim: „Syn člověka bude vydán lidem do rukou a zabijí ho, ale za tři dni po své smrti vstane.“ Ježíš byl, je a bude vydán do lidských rukou. Toto úděsné tajemství pokračuje v každé mši svaté. Ježíš se znovu a znovu dává do našich rukou, bezbranný jako kus chleba. Naše ruce ho mohou milovat i nenávidět. Pokud milujeme své hříchy, jsou naše přijímání Krista v eucharistii pro Něho bolestnou agónii. Ale postupně, jak nás Ježíš osvobozuje zpod jha hříchu a duše se nám začne otevírat pro Boží lásku, stane se svaté přijímání naší účastí na Ježíšově slavném Vzkříšení. Toto křižování se odehrává v každé lidské duši žijící v hříchu a zmrtvýchvstání v té, která chce Krista milovat a následovat.
Apoštolové „… té řeči nerozuměli, ale báli se ho zeptat.“ Apoštolové měli svůj sen o mesiáši a proto nemohli pochopit to, co říkal Ježíš. Oni měli jiné představy. Evangelium ukazuje, že si už dělili místa v budoucí vládě v Božím Království. Proto se Ho báli zeptat, neboť jejich sny by se museli rozplynout jako obláček páry. Raději se neptali, aby nemuseli radikálně měnit své krásné představy o pozemské budoucnosti s Ježíšem.
„Potom přišli do Kafarnaa. Když byli v domě, zeptal se jich: „O čem jste cestou rozmlouvali?“ Ježíše zajímá nejen to, co děláme, když jsme s ním v kostele, ale náš běžný život, naše problémy na pracovišti, naše existenční problémy. On ví i o tom o čem my před ním mlčíme. Je dobré, abychom ze všech svých myšlenek, i z těch nejskrytějších, za které se stydíme, udělali modlitbu. Abychom s Ježíšem vyprávěli ze srdce o všem, co žijeme a co jsme, a abychom mu ustavičně odevzdávali svou hříšnost, kterou v sobě objevujeme.
Evangelium říká, že apoštolové „mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali o tom (hádali se), kdo z nich je větší.“ Možná se v této chvíli styděli přiznat před obličejem tichého a pokorného Ježíše, že se hádali o první místo. Byla to hádka o tom, kdo je větší. Evangelista Matouš přináší podrobnost, že tato hádka vznikla jako reakce na prosbu matky synů Zebedeových, aby její synové, tedy Jakub a Jan seděli na význačných místech v nebeském království. Zatímco Ježíš předpověděl své utrpení, apoštolové snili svůj sen o povýšení.
„Ježíš se posadil, zavolal si svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech.“ Pán Ježíš není proti soutěživosti, která může být zdravá a vede k vyšším výkonům, ale ukazuje, že prvenství si zaslouží ten, kdo více slouží. Bůh Tvůrce Vesmíru slouží všemu a všem. My žijeme, ale On je Život. On řídí každý pohyb a rozvoj našeho organismu. On dokonce pracuje na tom, abych dokázal ze sebe vyloučit vše nepotřebné a špatné, jak na úrovni fyzické, tak i na duchovní. On nás očišťuje jako matka své pošpiněné dítě. Sami to neděláme, protože inteligentní činnost buněk a našich orgánů zůstává před námi skryta. My se jen těšíme z výsledku, kterým je zdravé a živé tělo a duše.
Na tomto Božím postoji služby pohořely už padlí andělé. Výkřik, kterým podle tradice Lucifer zhřešil, zněl: „Non serviam!“ = „Nebudu sloužit!“ Možno nešlo natolik o službu Bohu, která mohla být přitažlivá a vznešená, jako naše liturgie, ale šlo o vzpouru vůči člověku – stvořenému z hlíny, ale určenému k tomu, aby se stal „Božím obrazem” – Vtělením a Zjevením Boha v hmotném světě. Šlo o vzpouru vůči Kristu, vůči Bohu, který se zjevuje skrze člověka, který se zjevuje, jako člověk Kristus. V listu Hebr 1,14 nacházíme takovou definici andělů: „Což nejsou všichni služebními duchy, posílaní sloužit těm, co mají dostat do dědictví spásu?“
„Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně (v mém jménu), mne přijímá.“ Víme, že v antickém světě dítě nemělo cenu. Rodiče mohli rozhodnout o tom, zda si dítě ponechají, nebo jej odloží, tedy nechají zemřít hladem. U Židů a ani u skutečných křesťanů tomu tak nebylo a není. Ježíš staví dítě na svou úroveň. Děti třeba přijmout v Ježíšově jménu, ne jakkoliv. Děti se mají přijímat v Božím Duchu, který je dokonalou láskou. Když jste je nepřijali s láskou, pak se nemůžete divit, že vám to oplácejí. I otevřenost vůči dětem je otevřeností vůči Ježíši, který se zjevuje jako Život. Vše, co se staví proti životu, potraty ale i antikoncepce jsou hříšné. Podívejte se na Islámský svět, kde děti nejsou odmítány, i když těžko říct, jestli jsou i milované. Svým počtem nahánějí strach bezdětné Evropě, která se jich na jedné straně bojí a na druhé straně, zvláště v některých západních zemích, je hospodářský zcela na nich závislá.
„Kdo mne přijímá, nepřijímá mne, ale toho, který mé poslal.“ Přijmout dítě, rovná se přijmout Ježíše a to se rovná přijmout Boha – Absolutno. Přemýšlejte nad tím, zda se vám tato výměna nevyplatí. Za dočasné starosti přijmout takovou úžasnou odměnu. Toto platí i pro nás kněze a řeholníky, kteří sice nežijeme v lidském manželství, ale jsme a máme být duchovními otci a matkami. Sv. Pavel v listě Galaťanům 4,19 říká: „Děti moje, znovu vás v bolestech rodím, dokud ve vás nebude zformován Kristus.“ Kněží, řeholníci i řeholnice jsou pozváni pracovat na ztvárnění Krista v sebe samých, ale i ve vás, ve vašich duších. A to může být někdy těžší než tělesný porod.
Katechismus nás poučuje: „Manželství a manželská láska jsou však svou povahou od přírody zaměřené na plození a výchovu potomstva; v tom dosahují své naplnění. Děti jsou nejvzácnějším darem manželství a velmi přispívají k dobru samotných rodičů. Bůh sám, který řekl: „Není dobře být člověku samotnému“ (Gen 2,18), a který „od počátku stvořil lidi jako muže a ženu“ (Mt 19,4), dal jim zvláštní účast na svém stvořitelském díle, a proto požehnal muže i ženu a řekl: „Ploďte a množte se!“ (Gen 1,28) Od té doby správné chápána manželská láska a celá z ní vyplývající struktura rodinného života, bez zanedbání ostatních cílů manželství, směřuje k tomu, aby byli manželé ochotni odvážné spolupracovat s láskou Stvořitele a Spasitele, který prostřednictvím nich stále rozšiřuje a obohacuje svou rodinu. Plodnost manželské lásky obsahuje i ovoce mravního, duchovního a nadpřirozeného života, který rodiče předávají výchovou svým dětem. Rodiče jsou prvními a hlavními vychovateli svých dětí. V tomto smyslu základní úkolem manželství a rodiny je být ve službě života.“