Pokud jsme dobře sledovali dnešní podobenství, dáme za pravdu prvnímu čtení z proroka Izaiáše. Boží myšlenky jsou jiné než naše. Bůh myslí jinak než my. Dokonce jsou Boží myšlenky tak daleko od našich lidských, jako je nebe nad zemí. Tuto Boží nevýslovnou a pro nás nepochopitelnou moudrost vyjádřil jeden indický učenec následující větou: „Svět je absolutně dokonalý – včetně tvé vlastní nespokojenosti s ním i všeho toho, co se snažíš dělat, aby si ho změnil.“ Boha a jeho činy člověk nikdy nedokáže zcela pochopit. Vždy zůstane určitý prostor, který vyžaduje víru. Víru v to, že i když všechno Boží konání nechápeme, nebo se nám dokonce může zdát špatné a ohrožující, je to vždy jen Dobro. Nechápu, ale důvěřuji, že: „Všechno slouží k dobru těm, kteří milují Boha”, jak říká apoštol Pavel.
V podobenství, které nám v dnešním evangeliu vyprávěl Ježíš, nás učí, že Bůh je zcela jiným způsobem Spravedlivý, jako jsme my spravedliví. Lidskou spravedlnost definujeme jako snahu dát každému, co si zaslouží, odměnu anebo trest, nebo jak to vyjadřujeme v účetnictví: „Měl dát“ a „dal“. Do takové formy spravedlnosti se Bůh opravdu nevtěsná. Jeho Spravedlnost je něco víc. Bůh svou Spravedlnost uplatňuje skrze své milosrdenství, nedává jen podle zásluh, ale přihlíží i na potřeby.
Dnešní podobenství v podstatě ukazuje na dvě skupiny lidí. První skupinu tvoří ti, s nimiž byla uzavřena dohoda o práci, a kteří pracovali od rána za slíbený denár. Mohli bychom je označit jako lid smlouvy. A pak druhá, možná počtem i větší skupina. Tuto tvoří ti, jež nikdo jiný nenajal. Kteří se do práce na vinici Páně zapojili v pozdějším čase a kterým Pán přislíbil jen tolik, že jim dá, „co bude spravedlivé!“ A oni uvěřili a šli do vinice. Mohli bychom je označit jako lid víry.
Kdyby v dnešním podobenství začal Pán vyplácet od těch prvních a nechal je nejprve odejít, možná by nebyla žádná vzpoura. Dostali přesně tolik, na kolik se s Pánem sjednali. Jenže Pán rád provokuje hříšného člověka, a proto začíná vyplácet od těch posledních. Problém není v tom, že by ti první nedostali tolik, co jim bylo slíbeno, ale v tom, že i ti ostatní byli postaveni na stejnou úroveň. Toto podobenství nás přenáší do eschatologie, tedy do věčnosti. Ukazuje nám jeden zorný úhel Božího soudu. Výplata představuje čas Boží odměny a spravedlnosti. Dává stejně všem, kteří se setkali s jeho pozváním a přijali jej. Nebere ohled na to, zda se někdo s tímto pozváním setkal na začátku svého života, nebo na konci, rozhodující v Božích očích je to, že pozvání přijal. Odměna je stejná pro všechny. Ale subjektivní radost z dané odměny není stejná. Není chyba v odměně, ale v subjektivním postoji. Jedním kalí radost z odměny skutečnost, že i ti poslední dostali tolik, co oni. Uráží je, že dostali stejně. Místo blaženého nazírání (nahlížení) na Boha a věčné radosti s ním, nastupuje u nich zlostné a nechápavé zhlížení, mračení, hněvání se na Boha, který je Dobrý, který chce dát každému tolik, co i prvnímu. Odměna je tatáž, ale subjektivní postoj je jiný. Někdo se raduje nad nezměrným Božím milosrdenstvím, druhý truchlí, že i ten poslední dostal tolik, co on. Abrahámovi Bůh říká: „Já jsem tvá odměna!“
Pěkně to vyjadřuje jedna čínská povídka: „O dlouhých hůlkách.“ Jistý čínský mudrc prosil Boha, aby mohl na vlastní oči spatřit nebe i peklo. Bůh vyslyšel jeho prosbu a poslal svého anděla, aby ho provázel po těchto místech. Anděl jej nejprve zavedl do vkusně zařízeného prostoru, kde uprostřed na ohništi stal velký kotel s dobře a chutně upravenou rýží. Ale kolem kotle seděli zoufalí lidé s extrémně dlouhými hůlkami a snažili se nabrat si jídlo z kotle a položit si ho do úst. Vypadali velmi uboze: byli zhubnuti, bledí a smutní. Atmosféra tam byla tísnivá a neradostná. Hůlky byly tak dlouhé, že nebylo možné dát si výborně upravenou rýži do úst. Tito lidé skutečně prožívali pekelná muka a trpěli nevýslovnou chutí k jídlu a zároveň hladem. Když opustili tento prostor, anděl mu vysvětlil, že právě viděl peklo.
Potom ho zavedl na druhou stranu vesmíru do prostoru, který vypadal stejně vkusně upraven jako ten předešlý. Uprostřed stál kotel s chutnou rýží, takovou jako v předešlém místě, kolem seděli lidé také s extrémně dlouhými hůlkami. Tito lidé však vypadali šťastní a dobře živení, zdraví a překypující radostí. Mudrc se zamýšlel, jak je to možné, že ti první byli ve stejné situaci zoufale nešťastní a tito září blažeností. Najednou si všiml, že na tomto místě jeden druhému těmito dlouhými hůlkami podává jídlo do úst. Nemysleli jen na sebe, nesnažili se za každou cenu jen sebe samých nakrmit. Už na zemi se tito lidé naučili zapomínat na sebe a všímat si potřebu druhých, a tak se krmili navzájem. Toto místo bylo nebe. Světec žasl nad Boží moudrostí a dobrotou. Pochopil, že Bůh nikoho nedělá nešťastným, ale nešťastní jsou ti, kteří nemilují.
Bůh je absolutně jednoduché bytí. V něm není žádný rozdíl mezi krásou, láskou a spravedlností. Bůh je Krása právě proto, že je i Pravda i Láska. Mohli bychom říci, že je Krásná a Laskavá Pravda, nebo je Pravdivá a Krásná Láska. Je naší blaženosti, když ho skutečně milujeme. Bůh je však zvláštní Blaženost. Je Blaženost, která se nedá oddělit od Lásky, Pravdy a Spravedlnosti. Nemůže být z Boha blažený ten, kdo nemiluje dobro. Bůh je současně Krása ale i Pravda, Spravedlnost i Láska. V Něm všechny tyto vlastnosti jsou jedno. Ten, kdo koná dobro, začíná Boha prožívat již v tomto životě jako Radost ve svém svědomí, těší se z této Krásné Pravdy a Lásky. Naopak člověk, který má zálibu v špatném, cítí se Bohem zaskočen a je z něj nešťastný. Bůh miluje všechno, co stvořil a přece samou svou podstatou je spásou i Soudem, Odměnou i Trestem. Ale je stále tentýž a neměnný Bůh, který je jen Dobro.
Sv Ignác z Loyoly tvrdí, že lidská duše vnímá duchy různě podle svého směrování. Když duše postupuje od dobrého k lepšímu, Bůh i andělé se jí jeví jako příjemní a ďábel nepříjemný. Ale když postupuje od zlého k horšímu, vnímá duchy naopak. Bůh a andělé jsou nepříjemní a ďábel se ji zdá přijatelní (jen v čase pozemské existence). Je možné, že když zemřeme, zjistíme, že totéž světlo nesmírné blaženosti svítí v nebi, i v očistci a dokonce i v pekle. Nebešťané se v nebi těší z nesmírně Dobrého Boha, duše v očistci trpí v přítomnosti nesmírně Dobrého Boha a v bolesti se očišťují, a duše v pekle jsou zoufale nešťastné z nesmírně Dobrého Boha. Nebešťané ho vnímají jako jasné a blažené světlo, duše v očistci jako svítání a v pekle jako nejtemnější a děsivou noc. Na Boží dobrotu se dá nahlížet, ale i zlostně zhlížet, jak nám to pro výstrahu ukazuje dnešní podobenství.
Na závěr zopakuji to, co jsme slyšeli v prvním čtení z proroka Izaiáše: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty mé, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ („Neboť mé myšlenky nejsou vaše myšlenky a vaše cesty nejsou cesty moje“ – praví Hospodin. „Jak jsou nebesa vyvýšené nad zem, tak jsou mé cesty vysoce od vašich cest a moje myšlenky od vašich myšlenek.“