V dnešním evangeliu slyšíme, že Herodes chtěl vidět Ježíše. Možná právě na této stati pochopíme, že ne každá touha je zralá k vidění Ježíše. Herodes chtěl především vidět nějaký zázrak, ale ne s úmyslem činit pokání, ale jen jako senzaci, která by na chvíli rozptýlila nudu jeho zhýralého života. Tato jeho touha se znovu projeví, když stojí před ním Ježíš spoután. „Když Herodes Ježíše spatřil, velmi se zaradoval: už dávno si ho přál vidět, protože o něm mnoho slyšel a doufal, že uvidí, jak dělá nějaký zázrak. Kladl mu mnoho otázek, ale on mu na nic neodpovídal. Byli přítomni i velekněží a zákoníci a neústupně na Něho žalovali. Tu se Herodes od něj se svými vojáky pohrdavě odvrátil, vysmál se mu, dal ho obléc do slavnostního šatu a poslal ho zase k Pilátovi.“ (Lk 23,8-12)
Pán Ježíš viděl do Herodova srdce a sám ho na jiném místě nazval liškou. Neupřímný člověk, plný falše, jedoucí jen za svou slávou, není vhodný k tomu, aby se mu hlásalo Boží Slovo. Je to i pro nás určitá instrukce, abychom nejprve zkoumali lidský charakter těch, kterých chceme oslovit a hlásat jim Boží Slovo. Ne každý je toho hodný a ne každý je k tomu zralý. Jsou lidé tak zvrácení, že nemají předpoklad pro přijetí Slova. Sv. Pavel takové lidí charakterizuje výrazem: „živočišný člověk“ jehož bohem je břicho.
Z řečeného vyplývá, že ne každá touha je zralá na to, aby se mohla skutečně s Kristem setkat. Důležitý je motiv, proč hledáme Ježíše. Dokud ho nehledám pro něho samého, pro jeho charakter a jeho slovo, není naše touha zralá pro setkání s ním. P. Jozef Augustin, SJ ve svých duchovních cvičeních, s odkazem na zkušenost sv. Ignáce, říká: „Podstatou duchovního života jsou – z naší lidské strany – hluboké přání a touhy. Pokud by se na nám těchto hlubokých tužeb a přání nedostávalo, nemohli bychom vést ani skutečný duchovní život. Před každou modlitbou se tedy ptejme, jakými přáními se naše modlitba řídí. Naše modlitební setkání s Bohem jsou často povrchní, protože nejsou v první řadě motivovány hlubokými touhami, ale více pocitem povinnosti, viny, strachu nebo lidskými ohledy.“ Máme se před modlitbou sami sebe ptát: „Co chci, po čem toužím? O co mi skutečně jde? Proč se pouštím do modlitby?“
Pokud budu moci konstatovat, že chci se střetnout s Ježíšem, On určitě přijde. Ne proto, že jsem spravedlivý, ale proto, že jsem hříšný a nevím si se svými hříchy rady a hlavně proto, že po něm toužím. Pro hříšného člověka je v konečném důsledku setkání s Ježíšem setkáním s vlastní hříšností. Pán Ježíš před Herodem mlčí, ale Herodes sám zjišťuje, že v Ježíši před ním stojí ten, kterého dal stít. Pán Ježíš říká, že cokoliv jsme udělali jednomu z nejmenších, jemu jsme udělali. V setkání s Ježíšem, ožívá před našima očima celý náš život a ve světle jeho svatosti, vidíme lépe své hříchy.
Proto setkání s Božím Slovem, může být pro nás i nepříjemnou výčitkou. V listu Židům se píše, že „Boží Slovo je živé a účinné, ostřejší než dvojsečný meč, proniká na rozhraní duše a ducha“ a to nás může i zranit. Avšak toto zranění je podobné operačnímu zákroku, který je sice bolestivý, ale nutný k našemu uzdravení. Sv. Augustin říká, že člověku se nejprve zdá, jakoby Boží Slovo bylo jeho nepřítelem, a až později pochopí a zjistí, že je příčinou jeho Spásy. Může se však stát i to, co udělal Herodes se svými vojáky: pohrdavě se odvrátili a vysmáli se Slovu, které bylo určeno k jejich záchraně. A toto je zatvrzelost, pro kterou není odpuštění. Vyprošujme si pravou touhu po Ježíšovi, který je Vtělením Božím Slovem.