Sv. Pavel radí ve svém listu Timotejovi jak si má počínat: „abys věděl, jak je třeba se chovat v Božím domě, v církvi živého Boha, která je sloupem a pevnou oporou pravdy.“ Církev definuje jako Boží dům, společenství živého Boha, jako sloup a opora pravdy. Zkusme se nad těmito definicemi zamyslet. Slovo „církev“ řecký „ekklesia“, znamená „náboženské shromáždění“. Tento termín se často používal v řeckém překladu SZ pro shromáždění, které se sešlo před Bohem na hoře Sinaj, kde Izrael dostal Zákon a kde si ho Bůh vyvolil za svůj svatý lid. Tím, že se první křesťanské společenství nazvalo „ekklesiou“, vyjádřilo, že se považuje za dědice tohoto shromáždění. Výraz „Kyriake“, od kterého je odvozeno i české „Církev“, znamená „patřící Pánu“. Církev je lid, který patří Pánu, žije ze Slova a z Kristova Těla a tak se stává Kristovým Tělem.
Je Božím domem a společenstvím se živým Bohem. Křesťané prvních dob říkali: „Svět byl stvořen kvůli Církvi“. Bůh stvořil svět pro společenství se sebou samým a ono se uskutečňuje „svoláváním“ lidi ke Kristu. Cílem všech věcí je Církev a samotné bolestné změny, jako byl pád andělů a prvotní hřích člověka, Bůh připustil pouze jako příležitost a prostředek, aby rozvinul celou míru lásky, kterou chtěl zahrnout svět. Shromažďování Božího lidu se začalo v okamžiku, kdy začal hřích ničit společenství člověka s Bohem i společenství lidí navzájem. Shromáždění církve je reakcí Boha na chaos, který způsobil hřích.
Sv. Pavel používá spojení „Církev v Bohu Otci a v Pánu Ježíši Kristu“P, to je duchovní adresa církve. Duchovní svět má také svůj zeměpis. Církev tvoří společenství lidí, kteří se shromáždili v Bohu Otci, který se zjevil v našem Pánu Ježíši Kristu. Bůh má být tajemným středem všech těchto lidí. Není to nějaký neznámý a abstraktní Bůh, ale Otec našeho Pána Ježíše Krista.
Někteří křesťané se domnívají, že Spása je odměnou za dobrý život na této zemi a církev se grupuje z vybrané elity, z jakési lepší klasy. Pravda je však taková, že Církev je Božím ústavem Spásy pro hříšníky a Spása je boží operací, kterou potřebuje každý člověk, když chce vstoupit do nebe. Církev, pokud je a má být opravdu církví Kristovou, je a musí být současně církví hříšníků. Ježíš přijímá hříšníky a jí s nimi a proto i hříšníci, kteří přestávají milovat svůj hřích, mohou a mají přijímat Krista. Církev je zároveň: společnost vystrojená hierarchickými institucemi a tajemné Tělo Kristovo; viditelné shromáždění a duchovní společenství; Církev pozemská a Církev oplývající nebeskými dary. Tyto dimenze vytvářejí spolu jedinou složitou skutečnost, která sestává z lidského a božského prvku. Sv. Bernard z Clairvaux se o církvi vyjadřuje takto: „Jsi černá, ale krásná, dcera jeruzalémská, i když tě hyzdí námaha a utrpení dlouhého vyhnanství, přece tě krášlí nebeská krása“. (Sv. Bernard, In Canticum sermones 27,14)
Ježíš říká o velmi důvěrném společenství mezi Ním a věřícími: „Zůstaňte ve mně, jako já zůstávám ve vás … já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti“ (Jan 15,4-5). Nebo: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“. (Jan 6,56). Ježíš nenechal své učedníky jako siroty. Tím totiž, že udělil svého Ducha, vytváří z nás tajemně své Tělo. Bůh své Vtělení začal početím Ježíše z Ducha a Panny Marie, ale ještě ho neskončil. Celá Církev je a má být jeho tělem. Církev to je snaha Božího Slova, prodloužit své Vtělení do každé lidské bytosti. Právě proto nás Ježíš zve, abychom měli účast na jeho Těle a Krvi. Tak úzce chce být s námi spojen.
Existují lidé, kteří se počítají za křesťany a zároveň útočí na církev, jakoby církev byla především věcí papeže, biskupy, kněží a řeholníků. Církev je především Kristovou věcí. Církev to jsem já ale i ty a my všichni. A každý ji vnímá takovou, jaká je v něm samém. Sv. Pavel říká: „Kristus ve vás, naděje slávy!“ Pokud není v tobě Kristus, žiješ mimo církve, i když chodíš denně do kostela. Pouze pokud žiješ z Kristova tajemství, začínáš chápat a vnímat krásu církve.
Zvířata, ihned po svém narození, vytvářejí soudržné přírodně společenství. Ale lidé po prvotním hříchu netvoří od přirozenosti společenství. Jakmile člověk ztratil spojení s Bohem, rozrušily se i vazby mezi lidmi navzájem. Velmi brzy po prvotním hříchu následovala bratrovražda. Dokonce si lidé natolik přestali rozumět, že to vedlo až k babylónskému pomatení jazyků. Můžeme si položit otázku: Proč si lidé přestali rozumět? Protože přestal vnímat a uznávat Boží Slovo jako princip svého života a každý sám sebe udělal normou pro sebe i svět. Lidé přestali myslet, chtít a jednat stejně.
Naše Spása spočívá v tom, abychom trůn svého života předali tomu, komu právem patří a tím je Boží Slovo, II. Božská osoba. Jde o to, abychom přijali Ježíše jako svého Pána a Spasitele, jak svůj Život. a tohle všechno se děje v eucharistii, ve svatém přijímání, které je aktem přijetí Ježíše, ale i aktem naší odevzdanosti, naší bohoslužbou a projevem vděčnosti. Společenství a tedy i živá církev, může vzniknout jen tam, kde se Boží Slovo, II. Božská osoba znovu stává středem lidských bytostí. jen ti, kterým nejde přednostně o jejich Ego, ale o Boha a jeho Slovo, se skutečně dokážou sjednotit, stejně myslet, stejně chtít. Společenství se objevuje tam, kde jsou všichni sjednoceni tím, že Kristus je jejich středem a Životem.
V slavných katechezích sv. Cyrila Jeruzalémského čteme: „Pod způsobem chleba je ti dáváno tělo apod způsobem vína krev, aby si účastí na těle a krvi Kristově měl s Ním tělesné a pokrevní příbuzenství.“ „Tělo a krev“ v hebrejském myšlení představují celou realitu Ježíšovy bytosti. Nejedná se však pouze o spojení se svátostným Kristem, ale jde i o vzájemně spojení věřících v lásce. Skrze eucharistii se stáváme příbuznými s Ježíšem i navzájem. My všichni totiž spolu tvoříme tajemné Tělo. Eucharistie utváří Církev. Ti, kteří přijímají eucharistii, jsou velmi důvěrně spojení s Kristem. Stejným poutem je Kristus spojuje se všemi věřícími v jednom jediném Těle, církve. Přijímání obnovuje, posiluje a prohlubuje toto přivtělení k církvi, které již bylo provedeno prostřednictvím křtu. Křtem jsme byli povoláni utvořit jedno jediné tělo, eucharistií se naplňuje toto povolání.
Církev je Boží dům, sloup a opora pravdy. V tomto Božím domě se stále vyučuje Boží Pravda. Lidské názory se v čase mění, ale Boží Pravda zůstává neměnná. Proto církev nikdy nebude populární, protože nepodléhá moderním trendům, ale pro ty, kterým jde o skutečnou Pravdu a ne o to, co se nyní nosí, bude stále přitažlivá.