Dnešní evangelium ukazuje pohana – stotníka, který lépe chápe jako jeho židovské prostředí, že Ježíš je Syn Boží, a že Bohu, který stvořil svět svým stvořitelským Slovem, stačí vyslovit Slovo, aby se stal zázrak. Svým postojem jasně vyjadřuje víru v Ježíšovo božství. Ježíš může jednat jako Pán – neomezeně. Rozkáže a stane se. Co přivádí Pána Ježíše v tomto příběhu k obdivu? Je to víra člověka. Bůh má právo na naši víru a touží po naší důvěře. Víra je tak vzácná, že ji často nemají ani lidé chodící do kostela. Velmi často v evangeliích nacházíme poznámku o tom, že Ježíš nemohl udělat žádný zázrak a divil se jejich nevěře. Víra vyvolává Boží obdiv, nevěra zase údiv. Nevěra jakoby svazovala ruce Všemohoucího. Sv. Jakub ve svém dopise píše, že člověk, který pochybuje, se podobá mořské vlně hnané a zmítané větrem. „Takový člověk ať se nedomnívá, že dostane něco od Pána, muž s rozpolcenou myslí, nestálý ve všem svém počínání.“
Co nás dále může uvádět do úžasu na tomto vojákovi z povolání. Dívajíc se na něj povrchně a očima Ježíšových současníků, mohli bychom ho označit jako římského okupanta. Jeho případ nám dokazuje, že skutečně živé a žité náboženství má moc i nad vojenskou mocí. Můžeme předpokládat, že tento voják přišel do země Izraelské jako jeden z velitelů římské okupační armády. I v Ježíšově době existovaly radikální nacionalistické a náboženské skupiny. Např. “Zelotů – Horlivců” nebo “Nositelů dýky”, které každého vojáka římské armády považovali za zločince a snažili se ho fyzický zlikvidovat. Byl to jakýsi partyzánský odboj proti okupantům. Snad měl tento voják štěstí, že narazil na hluboce věřící lidi. Možná to byl právě ten sluha, za jehož uzdravení přišel prosit a kterého si nesmírně vážil, neboť mu vysvětlil tajemství pravého náboženství a víry. Výsledek tohoto jiného postoje vidíme. Z vojáka okupační armády se stal přítel, o kterém mohou Židé vyslovit nádherný posudek: „Miluje náš národ a také synagogu nám dal on postavit.“
Co nás dále uvádí do údivu na tomto vojákovi je jeho pokora. My všichni před svatým přijímáním opakujeme jeho výrok o nehodnosti přijmout Krista, ale nejsme vždy v srdci přesvědčeni o tom. Často se považujeme za lepší, hodnější. Je to jeden z křesťanských paradoxů, že právě tehdy, když člověk upřímně před Bohem přiznává vlastní nehodnost, je připraven na setkání s Kristem. Starci Silvánovi z hory Athos bylo řečeno: „Mysli na peklo a nezoufej!“ Tím mu chtěl Ježíš naznačit, že situace nás lidí je tak hrozná, že ústí do pekla. Ale zároveň chtěl říci, že Boží láska je tak silná, že když si pokorně uznáme svůj hřích, tak nás přivede do nebe.
Před nedávnem jsme si připomínali 21. srpen 1968, na který si mnozí z vás starších pamatují. Našel jsem jeden starší článek, ve kterém vzpomíná paní Irena Štromfová, která tehdy pracovala v redakci Směny: „S fotoreportérem Lacem Bielikem jsme vyšli před redakci, na kterou byl po celou dobu obrácen ruský tank. Lidé na ruské vojáky křičeli, nadávali jim, přesvědčovali je, že u nás nemají co dělat. Najednou babička se síťovkou s nákupem z mlékárny, jednomu mladému tankistovi nabídla rohlík. Zřejmě viděla, že se na rohlíky žádostivě dívá. Kolem stojící se na ni rozkřičeli a rohlík jí vyrazili z ruky. Viděla jsem, jak se chlapci kutálejí po tváři slzy. Babka se ale nedala, hrdinsky mu podala i druhý rohlík. On, stále slzac, si stáhl z prstu obroučku a nabídl jí ji. Obroučku nevzala. Na tento okamžik nikdy nezapomenu,” končí redaktorka svou vzpomínku. Takhle nějak se utváří svět na základě Božího Slova.