Sv. Pavel v prvním čtení nám odkazuje, za co se máme modlit: „První věc, ke které vybízím, je tato: ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné za všecky lidi …“ Neexistuje na světě člověk, který by nepotřeboval modlitbu. Sv. Pavel vyzývá, abychom se modlili za všechny lidi, protože Bůh chce spasit všechny lidi. Když chodíme po ulicích tohoto města, vysílejme své modlitby za lidi, se kterými se na své cestě setkáme, za ty, kteří stojí s námi v řadě, za ty, se kterými se tiskneme v dopravě, za mládež v parcích i v školách, za známé i neznámé. Člověk se takto stává baštou modlitby. Ovoce takového modlitebního chození, je v tom, že vám tito lidé přestanou být lhostejní, že v nich začnete vnímat bratry a sestry, lidí, kteří potřebují pomoc, že jednou s nimi možná právě vy začnete mluvit o víře.
Zvláštní kategorii v našich modlitbách tvoří ti, kterým je svěřena moc. Sv. Pavel říká: „…za krále a všechny, kdo mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný, v opravdové zbožnosti a počestnosti (čistotě).“ Je nutné modlit se za lidi, kteří mají moc. Velmi často, když čteme noviny nebo posloucháme rádio a dozvíme se nějaký politický trik, začneme nadávat. Ale takto se nic neřeší. Třeba se za tyto lidi modlit. Lidé, kteří mají moc, jsou zvlášť pokoušeni ďáblem, protože přes ně může ďábel provést mnoho zla. To se týká všech, kteří mají moc, to se týká také moci v církvi, to se týká každého kněze, který má odpovědnost za spásu jiných duší, že je více napadán, jako řadoví křesťané. Tedy nemáme začít nadávat, ale je třeba modlit se za tyto lidi, abychom mohli žít tichým a klidným životem ve vší zbožnosti a počestnosti.
„Tak je to dobré a milé Bohu, našemu spasiteli. On chce, aby se všichni lidé zachránili a (došli) k poznání pravdy.“ Toto dává smysl i cíl naším modlitbám. Bůh nikoho nechce zavrhnout, proto je mu milé, když se modlíme za všechny. Možná právě toto úsilí Boha, kteří chce všechny spasit, objasňuje nesmírnou trpělivost Boha a z toho vyplývající komplikovanost světa. I naše modlitba může přispět k tomu, aby se lidé otevíraly pravdě. A my jsme pozváni, abychom tuto pravdu šířili, protože Bůh chce, aby všichni dospěli k poznání pravdy. Jen pravda nás osvobodí.
Sv. Pavel v dalším odstavci vlastně jmenuje tyto základní pravdy křesťanství: „Je totiž (jenom) jediný Bůh a (jenom) jediný prostředník mezi Bohem a lidmi: člověk Kristus Ježíš, který vydal sám sebe jako výkupné za všechny. To bylo zjeveno ve svůj čas (jako svědectví v pravém čase).“ To, že je jeden Bůh, je dnes každému rozumnému člověku zřejmě. V době Pavlových misí u mnoha pohanů bylo množství takzvaných bohů. Proto i tato pravda působila osvobozující. Bůh je jen jeden a jediná správná cesta k němu je skrze Ježíšovo lidství. On jediný je prostředník mezi Bohem a lidmi. Neexistuje jiný prostředník mezi námi a Bohem. Ježíš nás vykoupil jako člověk, obětováním svého lidského těla, jako výkupní oběť za všechny. Sv. Pavel Kristovu smrt z lásky k nám, nazývá „svědectvím v pravém čase“. Kristova smrt je svědectvím o Božím zájmu o každého člověka. Každý člověk má cenu Kristovy krve vylité na kříži a to je velká cena.
Dále se apoštol představuje: „A já jsem byl ustanoven za hlasatele toho a za apoštola – to mluvím pravdu a nelžu – za učitele víry a pravdy mezi pohany (za učitele pohanů ve víře a v pravdě).“ Ve dvou oblastech potřebujeme vzdělání: ve víře a v pravdě. Víra to je pozitivní vztah vůči Bohu, kterému nás učí Písmo Svaté. Zvlášť Starý Zákon nám ukazuje celé zástupy svědků, kteří otevírají obzory víry. Nejvíce věřícím člověkem však zůstává P. Marie. Schopnost věřit se můžeme naučit od svědků, o kterých říká Písmo. Velmi často máme v sobě vypěstovanou tuto schopnost věřit, ale naše víra je jaksi bezobsažná. Zde je právě potřeba formovat člověka v pravdě. Každý jeden z nás, může studovat teologii, ne sice na fakultě, ale celou teologii obsahuje Písmo Svaté. Například apoštolské listy nám vysvětlují celou teologii. Pravé poznání vede k vnitřní změně. Poznání Boha mění naši duši.
Na závěr dnešního čtení znovu sv. Pavel vyzývá k modlitbě: „Přeji si tedy toto: všude se mají muži modlit tak, že budou zvedat čisté ruce bez hněvu a sváru.“ Znovu zdůrazňuje Pavel potřebu modlitby na každém místě. Židé se modlili s pozdviženýma rukama, stejně i první křesťané. Nebojme se zapojit celé tělo do modlitby. I naše zvednuté ruce mají co říci Bohu i lidem. V SZ se tak modlil Mojžíš, když Židé bojovali s Amalekyti a dokud měl ruce zdvižené, vítězili Židé. Aron a Húr drželi ruce Mojžíše, aby neklesali. Kristus si dal ruce přibít na kříž, aby mu neklesali únavou. Zdvižené ruce nám tedy mohou připomínat Krista na kříži a jeho zápas o nás.