Ústředním tématem dnešních čtení, je vztah Boha k hříšníkům. Jaký vztah má Bůh k hříšníkům? Názorným vyjádřením tohoto vztahu jsou Ježíšova podobenství. Z nich můžeme pochopit, jak Bůh hledá a chce spasit každého člověka. Podstata hříchu je v tom, co výstižně vyjadřuje podobenství o marnotratném synovi: odchod od Otce, odklon od Boha. Hříšné skutky, které doprovázejí život každého hříšníka, jsou důsledkem tohoto odchodu.
Když jsem četl toto evangelium, připadalo mi skoro jako zázrak, že se zachovalo v „zbožném“ církevním prostředí až do dnešního dne. Opravdu se mi to zdá jako nesmírně Boží dobrodiní, že toto podobenství někdo za ty dva tisíce let nevymazal. Je to zvláštní, ale Pán Ježíš se cítí mezi hříšníky lépe než mezi „pobožnými“. Vždyť farizeové, o nichž píše evangelium, nebyly žádné béčka. Tvořily jakousi náboženskou elitu Izraele. Byli to lidé krásných modliteb a kázání, plní dobrých předsevzetí a pevné vůle, věděli i cosi obětovat pro „svého boha“. Byli to však zároveň lidé, kteří nepochopili, že také jejich život potřebuje korekturu z boží strany, že je také poznamenán hříchem. Proč se tedy Ježíš cítil lépe mezi těmi, které farizeové považovali za hříšníky? Možná i pro jejich schopnost rozpoznat pravdu o sobě. Kdybychom přicházeli s pravdou před Pána, On by nás určitě vnitřně uzdravil a osvobodil od našich hříchů, ale když velmi často klameme sami sebe i Jeho, nemůže nám pomoci. Na začátku sv. mše často vyslovujeme tuto pravdu: „Když se odsoudíme samy, Bůh nás neodsoudí!“
Co měl Ježíš proti farizeům? Farizejství je snaha žít svou zbožnost jen čistě z vlastních sil a podle sebe a tím pádem také jen pro sebe. Ve farizejství se naplno projevuje prvotní hřích člověka, ve kterém si člověk vzal život do svých vlastních rukou a rozhodl se sám určovat, co je dobré a co špatné a tím ztratil Boží přátelství a Boží blízkost. Od té doby se všichni rodíme bezbožní. Ne v smyslu ateizmu, ale bez Boží dobroty v srdci. Naše čistě lidská snaha končí u slušnosti člověka, u člověka, který sice nedělá to, co se nepatří, ale vnitřně je stejně bezbožný jako hříšník. Pán Ježíš říká: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ (Mt 5,20) Hřích nespočívá jen v tom, že cosi konám, anebo nekonám. Hřích je v tom, co v sobě mám, lépe řečeno, co v sobě nemám. Hřích je v tom, že nemám v srdci Boha – Lásku. Hřích je v tom, co jsem, mé zlé bytí, nezasažené Kristem. Špatné sklony a skutky, nečisté myšlenky a představy jsou důsledkem mého bezbožného bytí. Kdybych měl v srdci Boha, neměl bych hřích.
Ježíš nám zjevuje Boha jako Spasitele. Bůh je lékař a hřích je nemoc. Hříšník je nemocný člověk, ztracený případ. Hříšníkovi netřeba závidět ale pomáhat. A Bůh chce pomoci člověku, pokud to člověk dovolí, když nechá Boha konat ve svém srdci. Tvůrcem lidské dokonalosti je sám Bůh. A On chce, abychom všichni byli dokonalí, ale musíme Mu uvěřit, že bez Něj to nepůjde. Král Dávid dobře věděl, kdo je tvůrcem jeho dokonalosti, a proto se modlil: „Bože, stvoř ve mně srdce čisté a v mém nitru obnov ducha pevného! Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého ducha svatého!“ Člověk je stále v pokušení stavět svou babylonskou věž, pomník vlastní slávy.
„Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ I mezi námi jsou křesťané, kteří se domnívají, že Spása je odměnou za dobrý lépe řečeno slušný život na této zemi a církev se seskupuje z vybrané morální elity, z jakési lepší klasy. Pravda je však taková, že Církev je Božím ústavem Spásy pro hříšníky a Spása je boží operací, kterou potřebuje každý jeden člověk a která nás uschopňuje k skutečně dobrému životu z Boha a ke vstupu do nebe. Církev, pokud je opravdu církví Kristovou, je současně i Církví hříšníků. Ježíš „přijímá hříšníky a jí s nimi“ a proto i hříšníci mohou a mají přijímat Krista, když po něm touží a když přestávají milovat svůj hřích.
„Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devět a devadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde?“ Toto podobenství lépe pochopí člověk, který se sám věnuje chovu ovcí. Proč? Proto, neboť každá ovce má hodnotu. Do hodnoty ovce nepočítáme, jen hodnotu masa, ale i hodnotu mléka, které produkuje po celý život, vlny, kterou dává i hodnotu ošetření luk, které působí. Žádný dobrý hospodář se nespokojí se ztrátou. Bude ji hledat, dokud ji nenajde. Bude ji hledat i za cenu toho, že opustí těch devět a devadesát a nechá je na pustém místě. A co si myslíte jakou hodnotu má člověk? Má hodnotu Božího Syna. Každý jeden člověk se může skrze přijetí Ježíše stát Božím Synem. Kromě toho má hodnotu jedinečného neopakovatelného originálu, originálního Božího obrazu. Každý člověk může být neopakovatelným obrazem Boha, pokud se snaží žít a uskutečňovat Boží Slovo. Snad Bůh – Pastýř, který je dokonce Otcem, nás nebude hledat? Snad se s tím někdy vyrovná a uspokojí, že se mu ztratil syn. Bůh se nespokojí se ztrátou svého stvoření.
„A když ji najde, s radostí si jí vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: „Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.“ Hříšník se veze na Ježíšových ramenech domů, na stejných ramenech, na kterých nesl kříž. „Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí (činí pokání), než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení (pokání) nepotřebují.“ Zdá se to paradoxní. Víme, že Bůh nechce, abychom hřešili. A zároveň má větší radost z hříšníka, který činí pokání, jako z těch spravedlivých. Máme snad začít hřešit, aby jsme Bohu svým obrácením udělali větší radost? My však nemusíme hřešit, abychom se hříšníky stali. My hříšníky jsme od okamžiku početí. Bůh má radost z pokání, z návratu člověka, ne z hříchu ale z pokání. Někdo moudrý řekl, že největším problémem v procesu Spásy je obrácení spravedlivých. Paradox je v tom, že neexistují lidé, kteří by pokání nepotřebovali. Ale existují jen takoví, kteří si myslí, že nepotřebují pokání. Radost našeho Boha je radostí nad člověkem, který činí pokání. Bůh hledá padlého člověka již na počátku v Ráji a nikdy v tom nepřestává. Radost andělů je i radostí Boha a radost Boha je radostí andělů.
Sv. Pavel, který sám na sebe zakusil velikost Božího slitování, nám hlásá a jak on sám říká, je to spolehlivé a naprosto věrohodné, že „Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky.“ Aby se člověk uměl z toho radovat, musí přijmout i to následující: „Já mezi ně patřím na prvním místě“. Dokud člověk nezná svou vlastní hříšnost, nezná ani radost z evangelia. Dokud nepochopil, že on sám, ten slušný člověk, je ztraceným případem, který na svém polepšení nedokáže udělat ani to nejmenší, dotud nepochopí podstatu radostné zvěsti evangelia. Podle otců je důležité poznání vlastní hříšnosti. Sv. Izák Syrský říká: „Kdo zná své hříchy, je větší než ten, kdo svou modlitbou vzkřísí mrtvého. Kdo hodinu pláče a vzdychá nad sebou, je větší než ten, kdo vyučuje celý svět. Ten, kdo zná svou vlastní slabost, je větší než ten, kdo viděl anděly. Kdo v samotě zkroušenosti následuje Krista, je větší než ten, kdo se těší přízni plných kostelů. “