V dnešním evangeliu klade Pán Ježíš učedníkům a tedy i nám jednu velmi důležitou otázku. Vše stojí na odpovědi, kterou dáme na otázku. „Za koho mě pokládáte vy?“ Ježíšova otázka může být ještě konkrétnější: „Za koho mě pokládáš osobně ty!“ Přijímáš ho jen jako člověka a tedy jeho slova přijímáš jen lidskou vírou, to znamená, že si ponecháváš určitou rezervu a dokonce na některé věci máš svůj vlastní názor, který považuješ za chytřejší. Nebo ho přijímáš jako Bohočlověka, Boží Slovo a tedy s jistotou víry. Přijímáš jeho slovo jako normu pro svůj život a své chování?
„Ježíš je Mesiáš“, tak to vyznává apoštol Petr. Ježíš je opravdu řešením problémů člověka. Ale pochopíme to a uznáme až tehdy, když si přestaneme ztotožňovat „následování Krista“ s „chozením do kostela“. Pán Ježíš nikde neříká: „Když budete chodit v neděli na mši svatou, budete spaseni“, ale: „Když mě budete následovat“. On ukazuje cestu ke Spáse, On sám je tou Cestou, Pravdou i Životem. To co platí ve světě, neplatí u Boha. Dokonce svět stojí v nepřátelství o vůči Bohu. Sv. Jan učí: „Nemilujte svět, ani co je ve světě. Kdo miluje svět, není v něm láska Otcova.“ Milovat to znamená ztotožňovat se, proměňovat se do podoby toho, co milujeme. Milovat svět znamená postupně se přeměňovat do podoby, kterou Bůh nemiluje.
Sv. Peter v 3. kapitole Skutků apoštolů takto vyjadřuje tajemství lidského hříchu: „Zapřeli jste Svatého a Spravedlivého. Vraha jste si žádali propustit a Původce života jste zabili ..“ Toto se děje v každém lidském hříchu. Je to zapření Ježíše. Hřích je hrozný, protože zabíjí „Původce života“. Je to jako pilovat větev, na které sedíme. Hřích likviduje náš vlastní život. V evangeliu ale slyšíme opačnou výzvu: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ Ježíš od nás požaduje něco, co naprosto stojí v protikladu k našemu myšlení. Kdo se nechce prosadit, kdo se nechce zviditelnit, kdo netouží, aby byl všeobecně znám, slavný? Kdo z nás vlastně touží po skutečném zapírání sebe?
To co Ježíš vyžaduje není žádným upevněním své pozice v duchovním životě. „Zapřít sebe“ to znamená, zapřít své ego ve všech projevech. Především jde o to, aby se ego, čili naše „Já“, střed naší osobnosti, pokořilo před Božím Slovem, aby ego sestoupilo z trůnu, na který se samo uvedlo v okamžiku prvotního hříchu. Tento trůn v našich bytostech patří Božímu Slovu. Musíme se vzdát místa, které jsme hříšné zaujali a uvolnit ho Bohu, jemuž jedinému patří místo zbožňování a poklony. Zapření sebe to je snaha vzdát se tohoto vedoucího postavení ve svém životě. Nežít svůj život, ale žít Boží Slovo
Sebe zapření je snahou získat svobodu od svého ega. Nechtít být středem všeho, nechtít aby všichni kroužili kolem mě. Slovo „víra“ v jazyce, kterým mluvil Pán Ježíš, má i takový smysl, jako „nechat se vést“, „nechat se řídit“. Je to opačný postoj jaký zaujal Adam v ráji, když se pojídáním ze stromu poznání dobrého a zlého, vědomě rozhodl, že si sám určí, co je pro něj dobré a co špatné, že si bude žít jen podle sebe a pro sebe.
Zapření sebe to je i zřeknutí se sebe vlastnění. Je to darování se Kristu. To, že existujeme sami pro sebe, bez reálného vztahu k Bohu jako k Bohu, vůbec není v pořádku. Sv. Pavel stav křesťana vyjadřuje: „Ať žijeme, či umíráme, patříme Pánu!“ Spása je v osvobození od sebe. A to se děje tehdy, když nás někdo tak uchvátí, že zapomeneme na sebe. To se například děje, když se člověk zamiluje, když se zblázní do někoho, když alespoň na chvíli zapomene na sebe. Sv. František zdůrazňuje: „Jen když zapomínáme na sebe, nacházíme sebe samých.“
„Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“ Už v tomto životě platí, že jen to semínko přinese úrodu, které se nechá pohřbít do země a tedy v určitém smyslu sobě odumře, zakope se. Pán Ježíš nás všechny vyzývá, abychom ztráceli svůj život. I na úrovni čisté biologické se rozmnožujeme jen díky ochotě „dát svůj život!“ Když si žena chce zachovat svůj život, neporodí žádné dítě, přece každé dítě ukrajuje cosi z její fyzické krásy a zdraví. Kristovo Slovo se potvrzuje již v této přirozené věci, jako je rozmnožování lidského pokolení.
Když sledujeme převládající životní styl, vidíme v něm snahu „užít si, co se jen dá!“ Ale mnozí lidé udělali už trpkou zkušenost. Ačkoli měli vše, co tento svět nabízí, vnitřní štěstí nenalezli. Zkusme to naopak. Je třeba sebe zapřít a následovat Krista. Zapření sebe to je zřeknutí se sebe vlastnění. Je to vydání se Kristu. Člověk začíná dělat pokání v okamžiku, kdy jeho Já dobrovolně opustí pozici na trůnu života a propustí toto místo Ježíši, Božímu Slovu. To se děje ve svatém přijímání a v snaze žít Boží Slovo. Dát přednost Božímu Slovu před pokušením „žít jen pro sebe a podle své vůle“. Toto je skutečné pokání.
Potřeba pokání vyplývá ze situace člověka po dědičném hříchu a patří k základním požadavkům Pána Ježíše. I když svatou zpověď nazýváme „svátostí pokání“, nevystihuje celou šíři toho, co pokání vlastně je a jak se má konat. Ježíš na mnoha místech vyzývá: „Čiňte pokání!“ Tedy konejte pokání. Pokání se koná, dělá a někdy tak tvrdě jak se pracuje na denní chléb. Pokud jsem hřešil, pokud jsem ubližoval, mám se snažit to napravit. Pokud jsem kradl, mám to vrátit. Pán Ježíš nikde neříká: „Když budete chodit pravidelně na zpověď, je to v pohodě!“ Zpověď je jen maličkou částečkou z toho, co pokání všechno obsahuje.
Každý skutek, který je výrazem našeho následování Krista, vede k odpuštění hříchů. Formou pokání je i četba Písma sv. Čtení Písma sv., hlásání Božího Slova ze strany kněze a slyšení ze strany věřících má sílu. Sv. Augustin nazývá Boží slovo: „Sacramenturn audibile“ – svátostí slyšení. Kněz po přečtení evangelia potichu říká: „Skrze slova svatého evangelia nechť Bůh zmije naše provinění.“ Je přirozené, že Boží Slovo v Písmu sv. neúčinkuje čirým slyšením, ale způsobuje odpuštění hříchů natolik, nakolik se přijímají s vírou. Tehdy totiž rozváže v člověku síly, které jsou schopny přeměnit styl života, čili prohloubit naši víru, naději a lásku.
Každodenní pokání nachází svůj pramen a svůj pokrm v eucharistii. Snaha o časté sv. přijímání nás vede k duchovnímu zápasu. U mnohých křesťanů se zcela vytratilo vědomí, že s hříchem třeba zápasit. Nejen ho vyznávat v zpovědi, ale mu i aktivně odporovat. Mnozí křesťané přijímají hřích jako realitu, se kterou se člověk jaksi musí vyrovnat a hledají možné i nemožné kompromisy, aby v tomto světě, ovládaném hříchem, mohli nějak bez úrazu přežít.
Zápas s hříchem spočívá v tom, že neděláme to, co sami chceme, protože naše vůle táhne ke zlému. Musíme dělat to, co vyžaduje Ježíš. On je náš životní styl. Nemůžeme koketovat s hříchem, když chceme, pokud již ne denně, tak aspoň častěji, přistupovat k eucharistii. Nejde tu o sváteční svaté přijímání, ale jde o přijetí Ježíše jako Pána a Spasitele. Pán Ježíš v eucharistii není bonbón, který mohu ocumlat a pak na čas odložit. Jde o naši stálou oddanost. Pokud chceme v tomto světě zažít alespoň minimum možné radosti, držme se Ježíšových slov. „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě!.“ Bůh dává svého Ducha těm, kteří ho poslouchají. Boží Duch je úžasnou odměnou za naše zapření sebe.