Dnes nás bude zajímat problém odpuštění, nebo odpouštění. Ježíš k nám mluví skrze podobenství. Pro lepší pochopení nám uvádí podobenství o nemilosrdném služebníku. Abychom podobenství dobře pochopili, musíme si udělat jasno v peněžních jednotkách tehdejšího světa. Sluha dlužil králi 10.000 talentů. Jeden talent představoval hodnotu 26,2 kg stříbra. Tedy sluha dlužil 262 tun stříbra. K aktuální ceně stříbra to představuje přibližně 6.812.000.000 Kč. Někdo vypočítal, že to byl v té době národní důchod celé Palestiny. Tentýž sluha měl dlužníka, který mu byl dlužen sto denárů. Jeden denár představoval hodnotu 4 g stříbra, takže dlužil 400 g stříbra. To je přibližně asi 10.400 Kč. Ten, kterému byli prominuti dluhy v hodnotě 6,812 miliardy, nedokázal odpustit dluh v hodnotě 10.400 Kč. Toto podobenství nám ukazuje, že je Někdo, kdo odpouští stále a komu jsme všichni beznadějně zadluženi a to až natolik, že se z tohoto dluhu nikdo nevyplatí. Musel by být prodán on sám, se vším, co je a co vlastní. Udělejme si z toho závěr. Až takto odpouští Bůh a od nás se žádá odpustit jen tak málo. Pán Ježíš na závěr dnešního podobenství říká: „Tak i můj nebeský Otec udělá vám, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru.“
Četl jsem kdesi, že velikost urážky roste úměrně s velikostí a vznešeností toho, koho jsme urazili. Jak je to potom s urážkou Boha? Čím člověk uráží Boha? Určitě ne tím, z čeho byl a jak byl stvořen! (Svojí nicotnosti a nedokonalostí). Kniha Gn uvádí, že Bůh stvořil člověka, aby se stal jeho obrazem, tedy místem zjevení a vtělení Boha Lásky. Toto je Boží úmysl s každým člověkem. Řecké slovo Adikia vyjadřuje fakt, že každý hřích je nespravedlností vůči Bohu, popíráním Božího práva na člověka. To, že existujeme sami pro sebe, bez reálného vztahu k Bohu jako k Bohu, vůbec není v pořádku. Pokání to je zřeknutí se sebe vlastnění. Je to darování se Kristu. Kajícnost to je boj s naším sobectvím. Naznačuje nám to druhé čtení, kde apoštol Pavel konstatuje, že „nikdo nežije sám sobě, ani sobě neumírá“. Jsem dlužní Bohu sebe sama – kompletně, protože nejsem svůj, nemám žít sám sobě, ale mám vznešené povolání vydat se Bohu, stát se jeho nosičem, místem Zjevení a Vtělení Lásky. Hřích je odmítnutím tohoto Božího pozvání. Tedy toto je jeden rozměr dluhu člověka vůči Bohu. Bůh stále hledá v člověku to, co člověk v Adamovi ztratil. Tento dluh splácí Kristus jako člověk tím, že se stal místem Zjevení a Vtělení Lásky, že vydržel Boha – Lásku až do posledního okamžiku svého pozemského života, že byl poslušný až k smrti.
Druhý rozměr našeho dluhu spočívá v tom, že jakmile člověk přijal do svého života hřích a z něho plynoucí „zvrácené potěšení ze sobectví“, stal se dlužníkem ďábla. Ďábel si po prvotním hříchu dělá na člověka a jeho svět „právní nárok“, který bychom mohli vyjádřit i větou: „Žil z mého, žil na můj účet, je můj!“, Neboť hřích je vynálezem ďábla. Tento dluh si uvědomí každý hříšník zvláště v hodině smrti, když cítí, že jeho nevyznané a neodpuštěné hříchy ho magický poutají k démonům. Tuto strašidelný dluh splácí Kristus svou krví, když člověk svůj hřích přiznává a vyznává a prosí o odpuštění. Tohoto se především týká Vykoupení.
Vidíme, že jsou zde dva propastné dluhy, které člověk vlastními silami není schopen vyrovnat, ale Kristus Ukřižovaný za mě a místo mě, splácí můj dluh. A vědomí osvobození a vykoupení z tohoto strašlivého břemene mě vede k tomu, abych odpustil mnohem menší dluhy a to hříchy spáchané vůči mé osobě. Kniha Eklesiastikus říká: „Odpusť křivdu svému bližnímu; a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení? S člověkem sobě rovným nemá slitování, ale za své hříchy prosí? Živí pomstu, ač je sám jen člověk; kdo se smiluje nad jeho hříchy? Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání. Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního! Vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu.“
Myslím, že jsme alespoň trochu pochopili, že odpuštění ze srdce je nutností a ne jen možností. Odpuštění ze srdce je podmíněno z naší strany ochotou odpustit. Samotné slovo odpustit naznačuje, že máme cosi pustit, čehosi se vzdát. Pustit pomstu ze svých rukou. To je první fáze odpuštění. Ale Ježíš říká, že máme odpustit ze srdce. My často děláme něco, co bychom mohli nazvat odpuštění z rozumu. V praxi to znamená, že se snažíme na věc nemyslet, zapomenout. Ono to funguje, ale jen do tehdy, dokud se nám znovu nedostane do zorného úhlu ten, kdo ublížil. Pokud se tak stane, znovu se v srdci aktivizuje bolest prvotního ublížení a cítíme, že jsme vlastně neodpustili. Tato zkušenost nám ukazuje, že každé ublížení se dotklo našeho srdce.
Malé dítě je od přirozenosti obdařeno něčím, co nazýváme „prvotní důvěrou“, jakousi otevřeností, která umožňuje přijímaní. Prvotní důvěra spočívá v tom, že od nikoho a od ničeho neočekáváme nic špatného. Očekáváme jen Dobro, pro které jsme stvořeni. Toto je postoj, který je potřebný k tomu, abychom se dokázali setkat s Absolutním Dobrem. Tento postoj člověk ztrácí, jakmile narazí na zlo. Po takové zkušenosti si člověk vytváří jakýsi ochranný krunýř, který je plodem strachu. O co tedy jde v odpuštění ze srdce? Jelikož jsme lidé dobře opancéřování, přes náš pancíř nemůže k nám proniknout ani Bůh se svým léčivým vlivem. Pokud si chceme ponechat pancíř, přestává skrze naše srdce proudit Boží Láska. Co tedy máme dělat, pokud chceme ve svém životě uskutečnit toto odpuštění ze srdce? Obnovit svou víru, jako otevřenost pro Lásku.
Především si uvědomit, že je to nutnost, že se jedná o požadavek samotného Boha. Je to podmínka našeho uzdravení a naší spásy. Toto je absolutní nutnost, která se nedá na cestě uzdravení a spásy obejít. „Odpusť křivdu svému bližnímu; a pak i tvé hříchy budou odpuštěny, když budeš prosit. Člověk uchovává hněv proti druhému, ale od Pána hledá uzdravení?“ Existuje reálná spojitost mezi odpuštěním a uzdravením nemocného člověka, dokonce mezi odpuštěním a spásou. Je to zkušenost, se kterou se setkáváme v běžné pastoraci i v medicíně. Kolikrát se stane, že se člověk začne uzdravovat, až když odpustí ze srdce.
Pak je třeba analyzovat své srdce a hledat v něm všechny bolestivá místa. Pokud spustíme film svých vzpomínek, zjistíme, že určité věci bolí i po dlouhém čase, který od nich uplynul. Právě tyto události musíme znovu prožít pod božím pohledem. Podívat se na ně očima víry. Víra mi říká, že můj život není shlukem náhod a nesmyslů, ale že jsem předmětem výchovy samotného Boha, který svou pozornost stále zaměřuje na mně, k mému dobru. Apoštol Pavel v listu Židům nás vybízí: „Bratři, nepohrdejte výchovou Páně, vše, co se s vámi děje, je na vaši nápravu“. Musíme se podívat na události svého života, jako na něco, co sám Bůh dovolil, aby nás přivedl blíže k sobě, k Lásce. Při pohledu na výsledek Boží výchovy, kterým je věčná Spása, uznat Boží moudrost v celém svém „zpackaném“ životě, přestat se rouhat a reptat a začít děkovat Bohu a žehnat lidem (i mým nepřítelům). V konečném smyslu mě odpuštění vede ke smíření s Bohem, který miluje všechno, co stvořil a chce, abych ho skrze vtělené Boží Slovo, Zjevil.
„Vzpomeň na konec a přestaň nenávidět, vzpomeň na hnilobu a smrt a dbej přikázání. Vzpomeň na přikázání a přestaň nevražit na bližního! Vzpomeň na smlouvu s Nejvyšším a odpusť vinu.“ Každá mše svatá nám zpřítomňuje smlouvu s Nejvyšším, smlouvu o naši Spáse. V každé mši svaté vidíme úžasnou míru Božího odpuštění, které z Kříže uděluje spásu. Smlouva s Nejvyšším se uskutečnila v obětování těla a krve Ježíše Krista. Zde hledej sílu k odpuštění. Sv. Ambrož říká: „Vždy, když piješ tuto krev, dostáváš odpuštění hříchu a opájíš se Duchem“ a na jiném místě říká: „Tento chléb je odpuštěním hříchů..“