My všichni potřebujeme evangelizaci. Potřebujeme znovu slyšet radostnou zvěst o Boží lásce. Člověk může chodit roky do kostela a při tom vůbec nemusí být správným způsobem věřící. Tento problém se často týká těch, kteří byli pokřtěni jako malé děti. Často si zamění víru s chozením do kostela. Chození do kostela může být projevem víry, ale nemusí s ním mít nic společného. Je rozdíl mezi „věřit v Boha“ a „věřit Bohu“! To první můžeme nazvat jakousi filozofickou vírou, vírou v existenci rozumného a osobního principu nad námi. Ale biblická víra, tedy víra, skrze kterou se stal Abraham spravedlivým v Božích očích, to je „víra Bohu!“ „Abraham uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost!“
Sv. Pavel nám v liste Korintským vysvětluje podstatu křesťanské víry: „Chci vám, bratři vyložit (vysvětlit) radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal.“ Chce vysvětlit na jakých základech má stát naše obrácení, abychom mohli říci, že je skutečné křesťanské. Např. může se stát, že člověk přežije citové rozrušení před nějakým krásné malovaným obrazem Krista. Začne věřit, protože přežil příjemně pocity při pohledu na Kristovu tvář. Pokud svou víru postaví na nějakém smyslovém, či citovém zážitku, bude trvat tak dlouho, dokud tento zážitek potrvá. Není každé obrácení skutečně křesťanské a není každá víra životodárná.
Víra je tehdy správná, když se zakládá na Božím Slově. Evangelium je především radostnou zvěstí o Bohu, který miluje člověka. Pokud v základech osobní víry nestojí tato pravda, je sporné, zda taková víra vede ke Spáse. Již v dvourozměrném prostoru existuje možnost obrátit se o 360 stupňů, tedy obrátit se v kruhu. Není stejné, zda se otočím o jeden stupeň nebo o dva. Na začátku, uprostřed kruhu to vypadá téměř stejně, ale zkuste porovnat vzdálenost obou přímek po sto metrech. I když je na začátku blízkost, po určité době směrování v jiném kurzu, se vzdálenost stále zvětšuje. Budeme překvapeni, jak narostl rozdíl. Totéž a možná ještě více platí v duchovní rovině.
Vůbec není jedno, jestli na počátku mé víry stojí strach nebo láska, jestli jsem se obrátil na základě příjemného pocitu, nebo zda jsem uvěřil Božímu Slovu. Nejde přece jen o obrácení, ale jde o celkové směřování. Toto základní obrácení ovlivňuje další směřování. Možná na počátku obrácení nebyla víra v lásku a v odpuštění hříchů, ale strach. A dnes po létech duchovního života určuje můj duchovní život stále strach, horor z Boha a vede k neuróze. Z tohoto strachu lze konat i dobré skutky, abych se nějak zabezpečil před Bohem, kterého se bojím. A navzdory svým dobrým skutkům, stále urážím Boha svou nedůvěrou vůči němu.
Sv. Pavel nás poučuje: „Chci vám, bratři vyložit (vysvětlit) radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.“ Je možné uvěřit nadarmo? Jak vidíme, ano a to tehdy, když obrácení není postaveno na správném základě, nebo pokud správná víra není pevná a pokud ve správné víře nevytrváme dokonce. Ke spáse je nutná správná víra, jistota v ní a vytrvalost. Víra Bohu, který s námi komunikuje skrze své Slovo. Víra se má živit Božím Slovem. Tedy tím, co opravdu Bůh řekl a co skutečně zaslíbil. Jen o to se můžeme s jistotou opřít. Víra v Boží Slovo má být jistá. Pán Ježíš říká: „Kdo uvěří ve mne a dá se pokřtít, bude spasen!“ Víra a křest vedou ke spáse. Bohu věřím Božskou vírou, člověku jen lidskou, tedy vždy s určitou rezervou, neboť člověk se může mýlit a člověk může i lhát. Bohu věřím s jistotou, neboť On se ani nemýlí a ani nelže. Proto víra Bohu je jistotou v tom, že Bůh mluví Pravdu.
Jen víra jako jistota způsobuje duchovní pohyb a vytrvalost. Pokud by mi nějaký železničář na mou otázku: „Či tento vlak jede do Prahy?“, Odpověděl: „Možná jde!“, nikdy bych po takové informaci do toho vlaku nenastoupil. Jen jistota víry způsobuje pohyb. Občas se ptám starších lidí, kteří celý život věrně chodili do kostela a žili ze svátosti církve, co očekávají po smrti. A velmi často se setkám s odpovědí. „A co já vím, jestli budu spasen nebo zavržen?“ Toto není správná odpověď. Bůh s námi přece nehraje ruletu, která může dopadnout jakkoliv. Ježíš přece závazně prohlašuje: „Kdo uvěří ve mne a dá se pokřtít, bude spasen!“ Sv. Pavel nás o tom také ujišťuje: „Ona (víra v radostnou zvěst) vás vede ke Spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.“
Člověk si může prověřit, zda se obrátil správně, zda žije správným duchovním životem a to podle toho, či se rozhojňuje jeho víra, roste jeho naděje a láska, či skutečně kráčí tou novou a živou cestou, kterou je Kristus? Může to posoudit i podle duchovního ovoce, které v jeho životě jeho víra a směrování způsobují. Tentýž sv. Pavel na jiném místě říká: „Ovoce Ducha je láska, radost a pokoj, štěstí …!“ Apoštolé přijali pravou a životodárnou víru od Krista a církev od apoštolů. Církev až žárlivé střeží tuto pravou a životodárnou víru. Vůbec není jedno, komu a v co jsem uvěřil. Jen jedna víra vede ke spáse. Bůh má pro nás jen jedno jediné Slovo, které se zjevuje ve Starém i Novém zákoně a tím Slovem je Boží Syn.
Apoštol říká: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem.“ I my můžeme druhým zprostředkovat jen to, co jsme sami přijali. Jen svědectví s jistotou může zasáhnout. Především musím uvěřit: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nik kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný!“
Autor knihy: „Okruh bible“, Roman Brandstätter, konvertita ze židovství, píše v této knize: „Podívejme se pravdě do očí. Mnohým lidem se zdá, že pro život a víru není Písmo nutné. Věří v Krista, ale nevědí, kdo je On. Jejich znalosti o Bohočlověku sestávají z několika katechizmových pravd a z volných, nesouvislých evangelijních dějů. Možná téměř s jistotou prohlásit, že široké masy katolíků věří v Krista, neznají však Písmo. Ačkoli tato nevědomost nepřivádí do pochybností jejich upřímné náboženské vědomí, přece není těžké si všimnout, že takové náboženské vědomosti jsou odtržené od svých historických kořenů a v praktickém životě se projevují jako mytologie s primitivním obsahem.
Každodenní čtení evangelia nás nutí porovnávat svůj život s Kristovým učením. Nechuť člověka k dennímu čtení Písma sv. je ovocem lenosti, ale může pocházet i z pocitu strachu před konfrontací s Boží pravdou. Neznalost zákona před soudem neomlouvá. Kristus žádal od lidí, aby se klaněli tornu, koho znají. V rozhovoru se Samaritánkou při Jákobové studni to jasně řekl: „Vy se klaníte tomu, co neznáte: my uctíváme, co známe ..!“
Tentýž autor píše o svém starém otci, kteří mu několik dní před svou smrtí dal takovou radu: „Bibli čti neustále. Miluj ji více než rodiče. Více než mě. Nikdy se s ní nerozejdi! Když zestárneš, dospěješ k přesvědčení, že všechny knihy, které si v životě přečetl, jsou pouze mizerným komentářem k této jedné jediné knize ..“