Dnešní čtení z listu sv. Pavla Kolosanům začíná výzvou: „Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.“ Už včera jsme mohli slyšet obsahem myšlenek podobné svolání: „Je to Kristus mezi vámi, v něm máte naději na Boží slávu.“ Anebo „Kristus ve vás, naděje slávy“. Tyto výroky nám odhalují podstatu křesťanského náboženství. V křesťanství nejde především o přijetí nějaké doktríny, nebo podrobení se zákonu, který by nás mohl přivést ke Spáse. Bůh nám neposílá ke Spáse jen nauku a zákon, ale Bůh nám ve svém Synu posílá Život. Na to, abychom se mohli označovat jako křesťané, je třeba přijmout Ježíše, jako svého Pána, jako svůj Život. V něm je Zákon i Nauka.
Sv. Pavel se říká křesťanům aby, pokud přijali Krista jako Pána, aby v něm i žili. Slovo Pan zde nahrazuje hebrejské ADONAJ, které Židé užívali místo Božího jména JHVH. Tedy doslova bychom mohli říci: „Pokud jste přijali Krista jako Boha.“ A zároveň slovo Pán vyjadřuje nutnost podřídit se mu. Asketické úsilí, které navzdory tomuto božímu daru musíme vyvinout, spočívá především v tomto úsilí. Ve snaze stále žít v jednotě s Kristem ve svých myšlenkách, citech, vůli, slovech a skutcích. Doslova a do písmene máme být zakořeněni v Kristu. Stejně jako je ratolest spojena s révou, má být každý křesťan spojen s Kristem skrze Boží Slovo, svátosti a neustálou modlitbu. V něm máme být zakořenění a na něm postavení. Pevní ve víře, kterou jsme přijali. Zapomínáme na skutečnost, že víra je jistota v tom, co řekl Bůh. Bůh vyslovil své Slovo, které se stalo tělem a toto Slovo je Pravda. Víra je jistotou v Božím Slově. Uvěřit Bohu znamená s jistotou přijmout jeho Slovo. Pokud moje víra není jistotou, je nemocná. Bohu věříme ne proto, že chápeme, ale proto, že to vyslovil ten, který je Pravdou.
Sv. Pavel nás vybízí k ustavičné eucharistii, k neustálému díkůvzdání „znovu a znovu (ustavičně) vzdávejte díky“. Všichni se můžeme zamyslet, jaký prostor v osobní modlitbě zabírají díky a kolik prostoru zabírají prosby, po případě naříkání a reptání proti životu. Pán Ježíš je pro nás vzorem. V každé mši nás učí děkovat a to nejen za věci dobré, ale za vše. On sám, před svým umučením, slavil Eucharistii. V každé mši svaté si připomínáme, že to bylo v tu noc, kdy byl zrazen. Vzal chléb, lámal a vzdal díky, slovy: „Toto je mé tělo, které se za vás vydává“. Neustálé díkůvzdání způsobuje, že Bůh mění zlo na naši Spásu. Eucharistie nás učí, jak skrze víru a lásku můžeme proměňovat zlo v dobro.
„Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl prázdným a klamným filozofováním, založeným na lidských bájích, na vesmírných mocnostech, a ne na Kristu.“ V době, kdy sv. Pavel psal tito slova, která na nás možná působí zvláštně, (vždyť dobře víme, že i k samotnému studiu teologie se vyžaduje předchozí filozofické studium) třeba podotknout, že existovala pouze pohanská filozofie. Křesťanská filozofie se rozvinula mnohem později. Proto si nemáme myslet, že sv. Pavel zde učí např. proti sv. Tomáši Akvinskému. V době sv. Pavla neexistovala křesťanská filozofie, ale jen filozofie pohanská. V jeho době šlo o směry podobné dnešnímu směru New Age, které hledali spásu bez Krista a mimo Krista, spásu jako ovoce lidských sil a možností. A přece by asi i na konto dnešního vyučování teologie měl sv. Pavel výhrady. Kdosi to vyjádřil takto: „Pět let jsme se učili o chlebu, ale nikdo nám ho nenabídl k jedení.“ Chtěl tím říci, že se pět let učil o Písmu svatém, ale ne Písmo Svaté.
„V něm je přece vtělena všechna plnost božství; v něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil.“ Křesťanství je náboženstvím Vtělení. Bůh má takovou úctu vůči člověku, kterého stvořil, aby se stal jeho obrazem, že skrze člověka chce zjevit světu Sebe samého. Lidská bytost má úžasnou schopnost přijmout a vyjádřit Boha, Lásku. Celá plnost Božství se nám dává v Kristu, kterého můžeme přijmout v Eucharistii a v Božím Slově. Víra v eucharistii nemá základ ani v smyslech, ani v rozumu, ani v ničem lidském, ale úplně se opírá o Boží Slovo. Skrze přijetí Krista máme i my účast na této Boží plnosti.
„V něm jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla. S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých.“ Když se díváme na hmotný svět, velmi často považujeme Ducha za něco, co je slabší od hmoty a zapomínáme, že Duch je základem celého hmotného stvoření. Zapomínáme, že Bůh je Nadskutečno, Nadreálno, Nadmateriálno, Nadtělesno. Veškerá krása stvořených věcí, je jen jakoby jiskřičkou z nesmírného požáru, kterým je Bůh – Život a život v Bohu. Naše duchovní vzkříšení závisí od víry v moc Boha. Sv. Pavel říká, že Bůh svou mocí vzkřísil Ježíše z mrtvých. Boží moc je nesmírná a absolutní. Kolik námitek bylo vznesených proti panenskému početí anebo proti Eucharistii. Člověk promítá na Boha vlastní neschopnost. Sv. Pavel říká, že naše obřízka je víra v moc Boha. Pro Židy znamenala obřízka to, co pro nás křest, vstup do Boží reality. Naší obřízkou je víra v moc Boha. Ježíš v nás se počíná tehdy, když dovolíme Boží moci, aby v nás působila skrze přijaté Slovo a Ducha.
„Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.“ Hřích vede ke smrti, i když se člověku zdá, že žije. Ovocem hříchu je rozbitý život. Bůh sám setřel dlužní úpis, který svědčil proti nám. Ježíš sám se stal pro nás hříchem. Z jeho kříže pramení naše Spása.
„Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.“ Bůh odzbrojil knížectví a mocností, které stáli proti člověku. Ale neodzbrojil je svou mocí, ačkoli to jistě mohl udělat, ale je odzbrojil skrze Ježíše jako člověka. Ďábel v první řadě jde proti člověku, až zprostředkovaně proti Bohu. Kristus naplnil smysl lidství tím, že dokonale zjevil Boha – Lásku. My všichni jsme vyzváni, abychom v moci Božího Ducha a sjednocení s ním, zápasili s těmito mocnostmi temnot, aby tak naše spása byla plně lidská a zároveň úplně Božská. Každý křesťan si musí v sobě prožít svůj rozchod se světem, s tělem a s ďáblem. Bůh nás nevytrhne z tohoto světa zázračně, ale pokud o to stojíme, pomůže nám prožít život v souladu s Božím záměrem. Tak se tento zápas, který se začal na počátku v Ráji, stále odehrává v rovině Božího stvoření a Bůh do něj zasahuje tím způsobem, že vyzbrojuje člověka svým Duchem, pokud o to člověk prosí a po tom touží, protože Bůh a člověk podle prapůvodního Božího záměru patří k sobě.