V dnešním evangeliu slyšíme z úst Pána Ježíše „blahoslavenství“. Pán Ježíš v nich prohlašuje za blažené ti lidi, kteří trpí různým způsobem pro Boží království na této zemi. Stavy, které Ježíš vzpomíná v blahoslavenstvích, se nám jeví jako minusové: např. chudoba, pláč, hlad, žízeň, pronásledování .. Jsou to zkušenosti, které lidé obyčejně považují za překážku víry. I my sami, pokud se do takových situaci dostaneme, se ptáme, proč právě já a proč právě mě, zda jsem nebyl dobrý křesťan? Abychom blahoslavenství správně pochopili a měli z nich užitek, musíme k nim najít správný klíč.
Především si musíme uvědomit, že Ten, který je vyhlašuje, je Boží Syn a On nehlásá nějakou neověřenou teorii o posunu hodnot v posmrtném životě, ale učí s jistotou to, co vidí u Otce. Je to Tentýž, který vyslovil i tuto modlitbu: „Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.“ (Jn 17,5) Říká to Ten, ve kterém bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho“ (Kol 1,16), který stojí jako základní kámen v základech Božího království. On o těchto stavech ví a s těmito stavy v našem životě počítá. Blahoslavenství, mohou v našem životě přinést úrodu jen tehdy, když je přijmeme s jistotou víry, ne jako lidskou domněnku, ale jako Slovo Boha, Boží Slovo.
Blahoslavenství mění naše hodnocení minusových skutečností. Pán Ježíš neblahoslaví samotné utrpení, hlad, pláč, pronásledování a chudobu, ale ty, kteří se stanu jejich obětí, pokud se tak stane pro Boží království, tedy pro poslušnost Bohu a jeho Slovu. Každá bída má v blahoslavenstvích protipól určité radosti v Božím království. „Chudí“ budou kralovat, „hladoví“ budou nasyceni, „plačící“ se budou smát. Ti, kteří zažívají pronásledování pro Krista, již teď mají jásat jako vítězové. Tak to prožívali apoštolové: „A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí (natěšení), že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno.“ (Sk 5,41). Podobně se choval Pavel a Silas (Sk 16), když byli zavřeni ve vězení a zbiti pro Ježíše.
Blahoslavenství jsou božím pohledem na naši situaci ve světě. Skrze víru si můžeme i my přisvojit tento Boží pohled a v naději se těšit i tam, kde svět nachází jen důvody k pláči. Dokážeme se radovat v situacích, které podle lidí provokují jen pláč. Tento Boží pohled nám může zprostředkovat Duch Svatý, který v nás účinkuje v té míře, nakolik přijmeme za své Boží Slovo, nakolik se ztotožníme s Božím Slovem. Především je třeba s jistotou uvěřit Božímu Slovu. Přiložit ke svému životu jiný hodnotový žebříček než nabízí svět. Pokud s vírou přijmeme blahoslavenství pomohou nám udělat jakýsi duchovní přemet, který vede ke svobodě ducha nad okolnostmi života a z nich pramenících citů. Není správné stavět svou víru na citech, ale je správné, aby z naší víry, která bere vážně Boží Slovo a jeho přísliby, vyrostly nové duchovní city.
Možná nás někdo bude podezřívat, že utíkáme od reality tohoto světa. Z Božího Zjevení víme, že tento svět netvoří celou realitu, že současně s naším světem je tu Boží království. Viditelný svět tvoří jen částečnou realitu. A podle biblické teologie je zde Bůh = „Nadskutečno, Nestvořeno“. Bůh je nesrovnatelně reálnější než tento svět. On je duchovní příčinou a základem všeho hmotného. Bůh není slaboch, ale silák, kteří hýbe galaxiemi. A i tehdy, když přijal kříž, jako člověk, zjevil se jako fyzický silný člověk, který navzdory krutému bičování a ohromné ztrátě krve, vynesl břemeno kříže až na vrchol kalvárie. Bůh se zjevil v osobě Ježíše Krista, jako fyzický i duchovně zdatný člověk. A pokud projevil nějakou slabost, učinil tak jen proto, aby dal možnost našemu soucitu a lásce. Aby nám ukázal, že nás chce potřebovat, jako své spolupracovníky.