Možná jsme naplněni úzkostí a strachem, co ještě může přijít na tento svět, ve kterém žijeme a musíme žít, přesto, že jsme Krista přijali, jako svého Pána a Spasitele. Slyšíme každou chvíli o nějakých vojnách a katastrofách. Křesťan na to, aby mohl žít skutečně křesťanský v tomto světě, o němž Boží Slovo říká, že „leží v moci Zlého“, musí zaujmout postoj, o kterém píše sv. Pavel: „Když jste s Kristem byli vzkříšení (vstali z mrtvých), usilujte o to (hledejte), co pochází shůry (je nahoře), kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry (je nahoře), ne na to, co je na zemi.“ Žijeme sice ještě na zemi, která se otřásá, ale máme oči upírat na nebe. Nemáme milovat tento svět. Svět není naším domovem. Naše vlast je v nebesích. Křesťan potřebuje tento „pohled na nebe“, aby snesl soužení času.
Sv. Pavel dále pokračuje: „Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě. Umrtvěte proto všechno, co je ve vašich údech, pozemského: smilství, nečistotu, chlípnost, zlou žádostivost a chamtivost, která je modloslužbou.“ Svůj život máme jakoby uschován s Kristem v Bohu. Dokonce apoštol říká, že tím novým naším životem je sám Kristus. Máme žít, jako bychom byli mrtví tomuto světu. Máme v sobě umrtvovat své špatné sklony. Dělat přesně opak toho, co doporučuje komerční televize, kde často zvlášť v různých reality – show ukazují lidi, kteří se absolutně neumrtvují, kteří holdují svému sobectví. A pracují na tom, aby tento pomýlený životní trend probudili i v nás. A ještě je zato budou odměňovat. Je ještě stále třeba někoho z vás přesvědčovat o tom, že svět leží v moci zla. Sv. Pavel řadí hlavní hříchy a zvláště chamtivost, do oblasti modloslužby. Tato modloslužba spočívá v tom, že se člověk neklaní Bohu, ale zbožňuje sebe sama. Věří světu, tělu, ďáblu více než Bohu.
„Pro tyto věci přichází Boží trest (hněv) na neposlušné (odbojné) lidi.“ Často mluvíme o Boží lásce, ale víme, že existuje i něco, co Písmo nazývá Boží hněv. Boží hněv neznamená, že se Bůh ve své podstatě, kterou je Láska, najednou z nějaké příčiny změní. Bůh se nemění a nemění se ani jeho postoje vůči nám. Sv. Jakub dokonce řekne: „Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna (proměna) ani zatmění z obratu (otáčení).“ (Jak 1,17). Bůh se nemění, ale po hříchu se mění naše vnímání Boha. Sv. Lev Veliký nám odhaluje, že po hříchu člověk začíná vnímat Boha jako nepříjemnost: „V blahoslavenství se právem slibuje, že uvidí Boha ti, co mají čisté srdce. Vždyť špinavý zrak nebude moci vnímat jas pravého světla. A co bude pro čisté duše radostí, to bude pro poskvrněné trestem. Je tedy třeba se vyhnout mrákotám pozemských marností a z vnitřního zraku setřít všechnu nečistotu nepravosti, aby se jasný zrak mohl kochat v takovém vidění Boha.“P Tak jak se zloděj, který se chystá využít tmu pro krádež netěší z náhlého světla a jak se zločinec netěší ze spravedlnosti a pravdy, tak se ani hříšník, milující svůj hřích, nemůže těšit z Boha.
Boží hněv se týká především odbojníků, kteří nechtějí přijmout život z Boha a podle Boha. Boží hněv se projeví i takovým způsobem, že Bůh nechá na člověka dopadnout ovoce jeho hříšných rozhodnutí a špatných tužeb. Svět po dědičném hříchu se nachází ve stavu vzpoury vůči Bohu. Ale člověk se může pohybovat v něm od Božího hněvu k zalíbení Boha. Bůh má v nás zálibu v té míře, v jaké v nás objevuje svého Syna a tedy své Slovo a svého Ducha. Bůh očekává od člověka to, co kdysi v Adamovi ztratil – Boží synovství.
„Tou cestou jste kráčeli kdysi také vy (kdysi jste i vy byli takoví), když jste v tom žili. Ale teď i vy to všechno odložte: hněv, prchlivost, zlobu, nactiutrhačné a ošklivé řeči ze svých úst.“ Velmi často se cítíme svázáni se svou minulostí ale Boha zajímá naše přítomnost. Minulost ho zajímá jen natolik, nakolik ovlivňuje naši přítomnost. Nezajímají ho naše minulé hříchy a dokonce ani naše domnělé zásluhy. Jeho zajímá přítomný stav duše. Zda své hříchy litujeme a zda Boha skutečně milujeme.
A přece o všem, co jsme udělali, existuje zápis v „Paměti vesmíru“ anebo „Boží paměti“. Ne proto, aby nás jednou Bůh podle toho odsoudil, ale aby nám chyby našeho života osvětlil a tak nás přivedl ke Spáse. Podle apoštola máme odložit všechen hněv, rozhořčení, zlobu, rouhání, pomluvy ze svých úst. To vše jsou projevy beznaděje. Tak se chovají lidé, kteří nevěří v možnost Spásy skrze Krista a proto spějí do zatracení, ale mi co jsme v Kristu, spějeme ke Spáse.
„Neobelhávejte jeden druhého. Svlečte ze sebe člověka starého s jeho počínáním, a oblečte člověka nového (vy, co jste si svlékli starého člověka s jeho skutky, a oblékli jste si nového), který se obnovuje k správnému poznání, aby se podobal svému Stvořiteli (obnovuje se k obrazu svého Stvořitele).“ Nemáme si navzájem lhát. Máme žít v pravdě. Velmi často si lžeme, protože nevěříme, že jsme opravdu milováni. Lžou si navzájem manželé, děti rodičům, klameme i my s pozice pastýřů. Také nemluvíme o svých hříších a slabostech, neboť se bojíme, že bychom takto nebyli milováni a přijímáni. A přece skutečná láska může být jen v pravdě. Pokud cosi hrajeme, abychom si získali náklonnost druhého, tak ve skutečnosti docílíme jen to, že bude milována maska, kterou si dáváme a ne my. A toto nemůže udělat trvalo šťastným.
„Tady už není Řek nebo Žid, obřezaný nebo neobřezaný, barbar, Skyta, otrok nebo člověk svobodný, ale všecko a ve všem je Kristus.“ Kristus v nás je společným středem, který nás dokáže sjednotit. Bez něj jsme si úplně cizí, i když můžeme být pokrevně příbuzní. Všechno ve všem je Kristus. Kristus je základem každého lidského pokroku. Bez něj je svět v zajetí hříchu a pomýlené spravedlnosti. Bez něj stále platí zákon pomsty. Bez něj neexistuje odpuštění a smíření. Můžete se podívat do světa, který ovládá Islám se svou krutou „zbožností“, nebo se zamyslet nad tvrdostí a nesmiřitelnými postoji lidí, kteří ještě v Krista neuvěřili a nepřijali ho do svého srdce.