7. Velikonoční středa
Naposledy jsme mluvili o osmé podmínce: „Mluvit přímo o Ježíšovi, nekroužit kolem!“ Samozřejmě určité navázání je třeba, ale je třeba projít co nejdříve k tématu. Buďme si jisti, že ve skutečnosti tyto problémy nahlodávají každého člověka. Lidé nejednou čekají na to, aby kdosi konečně s nimi mluvil na toto téma a všichni se ostýchají, obcházejí ho.
Ráz jsem kdysi četl, že jistý dělník, žijící ve Vídni, se jako komunista vrátil po dvaceti letech ke Kristu a měl velké námitky proti evangelizační praxi praktikujících katolíků chodících v neděli do kostela. Nuže za dvacet let si nikdo z nich ani ráz s ním nepromluvil o Kristu a on na to čekal.
Duch svatý připravuje lidská srdce, vzbuzuje touhu. Pokud se ukáže, že není té potřeby, že půda není ještě připravena, tak se rozhovor taktně přeruší. Tehdy je třeba pochopit, že ještě nenastal vhodný čas. Za takového člověka je třeba se modlit, ale není naší věcí příprava půdy přes okružní rozhovory, diskuse.
To okružní postupování ztěžuje věc, rozněcuje rozmanité vášně vedoucí k hádkám dříve než se cokoli řekne o Kristu. Například já řeknu, že ten sportovec anebo klub je lepší a on, že jiný a je zde hotová hádka ve věcech nepodstatných a přece nám nejde o tohle.
9) Devátá podmínka a tedy poslední je: „Výsledky ponechávat Bohu“, to znamená neočekávat, že mé argumenty, mé chování, moje systematičnost přitáhne kohosi ke Kristu. Třeba uznat, že jako nástroj jsem udělal to, co jsem měl udělat a výsledek závisí na působení Ducha svatého a na působení Božího Slova a jeho moci.
To Bůh způsobuje, že svědectví přináší efekt. Nelze sobě připisovat výsledky. Kristus říká: „Když všechno uděláte musíte uznat: „Jsme služebníci neužiteční, neboť jsme udělali jen to, co jsme byli povinni udělat.““
Samozřejmě lze očekávat výsledky, ale ne takovým způsobem: „To jsem mu dnes ukázal. Po takové argumentaci, musí přijmout Krista”, nebo: „Dnes mi rozhovor nádherně vyšel. Už dávno jsem neměl takový rozhovor jako dnes.“ A zatím to bývá tak, že člověk se zajíkává, počíná si nešikovně a ukazuje se, že efekt je skvělý. Nebo to neděláme my, ale Duch Svatý. Pán Bůh někdy záměrně dopouští pokoření, abychom pochopili, že to ne nám se podařilo, ale Jemu.
Velmi často se stává i nám kněžím, že právě tehdy, když jsme spokojeni se svým projevem a kázáním, se ukáže, že efekt je nulový, že žádný dojem nezůstal, nikdo nic nepochopil. Ale také velmi často se stává, že když jsme si vědomi toho, že dnes nám kázání nevyšla, když se nám zdá, že jsme mluvili špatně, těžko, tak se ve zpovědnici ukazuje, kolik lidí se obrátilo, kolik bylo účinků.
Závěr se vynořuje sám: výsledky a zhodnocení naší námahy je třeba přenechat Bohu, nepočítat pouze se sebou, samozřejmě to, co je v naší moci děláme. Děláme to, co patří nám.
Ještě si v krátkosti zopakujme všech těch devět podmínek plodného svědectví o Kristu:
1) Musím mít jistotu v tom, že Kristus je mým Pánem a Spasitelem, že žije ve mně a já v něm, abych jako Panna Maria mohl navštěvovat lidi ne se svým egoismem ale s Božím požehnáním a říkat jim, jak velké věci mi udělal Ten, který je Mocný.
2) Musím mít jistotu v tom, že všechny mé hříchy, které jsem uznal a vyznal před Bohem ve zpovědi i v osobní lítosti ve víře v odpouštějící moc Kristovy krve vylité na kříži, jsou mi odpuštěny.
3) Musím mít jistotu v tom, že vedu život v Duchu Svatém, že Kristus vládne na trůnu mého srdce a moje „já” je mu podrobeno.
4) Musím se snažit o to, abych se se svou vírou v Krista dělil s jinými lidmi a využíval k tomu každou vhodnou příležitost a musím to dělat zcela jednoduchým způsobem.
5) Musím se modlit za ty, ke kterým jsem poslán.
6) Jít, to znamená, vzít iniciativu do svých rukou a začít podnikat jménem Božím.
7) Musím jít s láskou a s přesvědčením, že plním Boží vůli, a že jsem nástrojem Boží lásky.
8) Nesmím se zaplétat do okružních rozhovorů, ale hlásat Krista.
9) Ponechat výsledky Bohu a jemu připisovat plody.
Pokud budeme dodržovat všechny vyjmenované zásady, tak se naše svědectví stane plodným a budeme prožívat velkou radost a hojný lov. A když najdeme radost v Kristově službě, budeme na otázku: „Co považuješ za největší radost ve svém životě?“ – odpovědět:
„To, že jsem uvěřil a přijal Krista, a že můžu jiné vést k němu. To je nejradostnější zážitek v mém životě a tím mohu nejlépe sloužit jiným lidem a mým bratrům a sestrám“. Pokud budeme moci toto říci, dozráli jsme pro svědectví.