V dnešním evangeliu vidíme Pána Ježíše, jak si počíná v synagoze. Přišel především, aby učil. Uzdravení jsou důsledkem učení. Učení způsobuje, že se člověk obrací ve svých chybných postojích a toto následně vede k uzdravení. Samotné Boží Slovo na mnoha místech odkrývá principy uzdravení. Například v knize Moudrosti můžeme slyšet, že „na rány pyšného není léku“ nebo na jiném místě, že „nedosáhne od Boha vyslyšení ten, kdo nechce odpustit svému bližnímu“. Pán Ježíš rozhodně neučil teologii tak, jak ji známe my, ale přednášel vědu správného života, zjevenou v Božím Slově. Především uzdravoval v lidech pojem Boha. A dokonce je zkoušel a to z víry, naděje a lásky. A učil nejen těch, kteří ho následovali, ale snažil se přesvědčit i ty, kteří mu výslovně odporovali a hledali záminku proti němu. Jeho učení vychází z konkrétního života, a proto nepotřebuje žádné názorně pomůcky, neboť vše co přednáší, potvrzuje sám život.
Farizeové a zákoníci číhají na Ježíše, aby ho mohli obžalovat. Pro ně je už Ježíš odsouzen, jen mu třeba dokázat vinu. Jako záminku si hledají právě to, že uzdravuje v sobotu. Nestačí jim ani zázrak, který se děje před jejich očima. Z toho můžeme pochopit, že k tomu, aby člověk uvěřil, je nutná i jeho ochotná vůle. Tam, kde jí není, nepomůže ani zázrak. Pán Ježíš zná jejich myšlenky, které se mýlí možná i proto, že se pohybují pouze v oblasti teorie. Teoretický můžeme uvažovat všelijak. V praxi však musíme brát ohled na člověka. Proto Ježíš vyzývá člověka s odumřelou rukou, aby si stal doprostřed. Něco jiného je uvažovat teoretický a něco jiného je uvažovat a mít před očima konkrétního člověka s jeho problémy.
Pán Ježíš ve své pokoře jde až tak daleko, že se jich přímo ptá, co je dovoleno: „Je dovoleno v sobotu dělat dobro nebo zlo, zachránit život nebo ho nechat zahynout?“ Je to otázka, na kterou nedokáží dát odpověď, protože nedělat dobro, může znamenat a často i znamená, dělat zlo. A dělat zlo, člověk nesmí ani v sobotu ani nikdy. Stejně tak zahubit život není dovoleno nikdy a tedy ani v sobotu.
„Rozhlédl se po nich a řekl mu: „Zvedni ruku!” On to udělal a ruka byla zase zdravá.“ Člověk s odumřelou pravou rukou představuje člověka neschopného dělat dobro. My všichni trpíme touto nemocí, když máme tvrdé srdce a nechceme dělat dobro i když můžeme. I naše ruce uzdraví, když budeme poslouchat Boží Slovo.
Možná bychom si řekli, proč Pán Ježíš provokoval zákoníky, když poznal jejich neústupnost ohledně soboty. Nemohl ten zázrak počkat? Vždyť ten člověk určitě žil již delší dobu s odumřelou rukou. S odumřelou rukou lze přece existovat? Nemohlo to počkat? Uvažte sami: Bylo by důstojné a správné, setkat se s živým Bohem a odejít od něj jako mrzák? Vždyť by to bylo nedůstojně Boha. Setkat se s Kristem to znamená i najít uzdravení a život.
I v době Pána Ježíše existoval názor, že Mesiáš se svými divy se zjeví právě v den sobotní. V podstatě se toto očekávání zachovalo v židovství do dnešního dne, neboť každá sobota je očekáváním zjevení se Mesiáše. Proto jeho uzdravování bylo v souladu s tímto očekáváním. Skutečný pokoj a mír je možný až v dosažené dokonalosti. Ježíš na jednom místě v evangeliu sv. Jana říká, že Bůh Otec stále pracuje, ještě neskončil svou práci, neboť Stvoření ještě nedosáhlo dokonalost.
Z druhé strany nám Pán Ježíš zjevuje, že není člověk určen pro sobotu, ale sobota pro člověka. V Božích očích je člověk nejvyšší hodnotou stvořeného světa. Každý zákon má sloužit k dobru člověka. Člověk je středem Božího zájmu. Bohu není jedno, jak se člověku daří. Není mu to jedno přesto, že po prvotním hříchu člověk ztratil Boží přátelství, ale neztratil Boží lásku. Bůh stále miluje člověka a počítá s ním jako se svým obrazem.
„Ale oni se, plní nerozumnosti, radili, co udělat s Ježíšem.“ S Ježíšem je opravdu potřeba něco udělat. Nemůžeme od něj odejít bez rozhodnutí. Buď mu svůj život odevzdáme a nalezneme Spásu, nebo tuto milost promarníme a zahubíme v sobě jeho život milosti. Naše spása je v přijetí Ježíše.