„Bratři, teď se raduji v utrpení, které snáším pro vás a na vlastním těle doplňuji, co ještě chybí Kristovu umučení pro dobro jeho těla, kterým je Církev.“ Všimneme si Pavlův postoj k utrpení, které prožívá. Nepovažuje ho za zbytečné. Vidí v něm možnost spolupracovat s Vykupitelem. Netrpí pro své hříchy, ale pro hlásaní evangelia a takové utrpení je blahoslavené samotným Ježíšem. Pavel učí, že Kristus stále žije ve své Církvi a Církev je jeho tajemným tělem. Ježíš jako člověk trpěl a byl pochován a vzkříšen. Všechno se to uskutečnilo v reálným historickém čase. Ale Církev jako tajemné Kristovo tělo, trpí a bude trpět dokud bude na světe hřích. My všichni musíme na sebe vzít určitý díl utrpení, kterým se vykupuje svět. V tomto utrpení je však také radost, protože víme a je nám zjevené, jaké ovoce přináší jeho životodárná smrt a víme, že toto utrpení má vykupitelskou cenu. Utrpení pro spravedlnost je znamením Božího vyvolení a znakem toho, že nás Kristus vážně zapájí do svého díla Spásy.
„Jejím služebníkem jsem se stal z Božího pověření, které jsem dostal, abych vám v plné míre ohlásil Boží Slovo, tedy tajemství od věků a pokolení skryté, ale teď zjevené jeho svatým“. Pavel nehlásá evangelium jen ze svého vlastního přesvědčení, ale přímo na Boží pokyn. Víme o jeho zázračném obrácení při Damašku. Ono samo svědčí o zázraku. Sv. Pavel má tak vysoké a jasné poznání o Kristu od okamžiku střetnutí se s ním při Damašku, že podobné hluboké chápaní Krista nenacházíme ani u jednoho z apoštolů. Nedá se to jináč pochopit, jen tým, že při Damašku skutečně viděl Slávu a Velebu Božího syna. Pavlovi jde o to, „aby v plné míre ohlásil Boží Slovo.“ Jen v plné míre hlásané Boží Slovo může v nás zrodit tajemnou existenci Krista.
„Jim chtěl Bůh oznámit, jaké bohaté a slavné je toto tajemství mezi pohani, totiž, že je ve vás Kristus, naděj slávy.“ Všechny svátosti Církve, všechno ohlašování Božího Slova, slouží tomu, aby se v nás objevil Kristus. Velmi často hledáme plný bezradnosti Krista kdesi mimo sebe a jsme zklamaný, když se ho nemůžeme dotknout. Avšak ptejme se svého nitra: „Ježíši, si ve mne!“ a budeme překvapení nad jeho odpovědí z našeho vnitra. Kristus už nepřichází k nám jako host, ale udělal si u nás trvalý příbytek, samozřejmě když žijeme v shodě s jeho vůli. Kristus v nás je zároveň Nadějí naší Slávy. Velmi často mluvíme o tom, že třeba Krista osobně přijat, skrze Slovo a skrze Svátost, přijat jeho Slovo, sjednotit se s tímto Slovem. Tohle vede k tomu, že se otevíráme na přijatí Ducha Svatého. A když máme s Kristem stejného Ducha můžeme svou lásku dovršit přijetím jeho Těla.
Sv. Pavel nás však svým výrokem chce upozornit na to, že Kristus svým Vtělením tajemně zasáhl celé lidství, že určitým způsobem Kristus již vstoupil do všech lidských bytostí, že On tam již je a naše služba spočívá v tom, abychom lidem hlásali toto úžasné tajemství: „A my ho ohlašujeme; každého napomínáme a každého ve vší moudrosti učíme, abychom každého člověka udělali dokonalým v Kristu.“ Cena každého člověka je právě v tomto úžasném tajemství: „Kristus je v hlubinách každé lidské duše.“ Kristus to je Život. Kristus to je Boží Program v lidské bytosti. V našem ohlašovaní jde o to, abychom lidi upozornili na touto úžasnou šanci Života, pro kterou se ale třeba svobodně rozhodnout. Toto mohutné Boží účinkování se v nás neprojeví proti naši vůli a bez našeho výslovného souhlasu. Proto je důležité slyšet Boží Slovo a dovědět se, co chce Bůh budovat v našem životě. A na toto Boží Slovo je důstojné a spravedlivé odpovědět stejně jako Panna Maria: „Ať se mi stane podle Tvého Slova!“
Naše modlitba má být především prostorem, v kterém v sobě dovolíme Bohu konat. Jakási ochota lehnout si na operační stůl Božího Slova. Neprosazovat svou vůli jako to můžeme vidět v evangeliu: „Farizeji plní nerozumnosti přemýšleli, co udělat s Ježíšem.“ Ne my máme udělat něco s Ježíšem, ale máme dovolit, aby On mohl udělat něco s námi. On je Pán, a jde o to, abychom mu dovolil v sebe konat. On v nás už je. Od chvíle svého Vtělení vstoupil do každé lidské duše. Je v nás jako gen nového Života, jako možnost Nového Života, jako šance obnovy ve Vzkříšení.
Co máme tedy dělat, aby tento Kristův Život byl v nás stále mohutnější? Stále víc a víc se odevzdávat Kristu. On nám přináší Život, on suchou a neschopnou ruku uschopňuje konat dobré věci. V něm jsou všechny poklady moudrosti a vědy, plnost dokonalého chápaní. V osobním přijatí Ježíše jde spíše o to, abychom tuto pravdu o Kristovi v nás, vírou přijali. Abychom tomu s jistotou uvěřili a sladili své vědomé myšlení a chtění se Slovem Božím. Aby to, co se už uskutečnilo v hlubinách naši bytosti skrze Vtělení, také vstoupilo do oblasti vědomé a smyslové, skrze hlásané Slovo a skrze přijatí Kristova Těla.
Svou touhu po vzrůstu tohoto života nejlépe projevíme modlitbou a přijímáním Slova a Svátostí, které všechny stojí ve službě tohoto Života. Naše modlitba nemá spočívat v hromadění slov, ale spíše v laskavé přítulnosti k našemu Pánu. Stála ochota být s ním v jednotě skrze Slovo a Svátost. Často přicházet k Ježíši přítomnému ve Svátosti a prosit o rozvoj tohoto života v sobě.
Kristus v nás to je naděje Slávy. My všichni jsme určení pro Slávu. Bůh je také Slávou Izraele i Církvi. Sláva je objektivním uznáním osobních kvalit. Bůh také touží po uznaní ze strany svého Stvoření a Stvoření touží po uznaní Boha a ostatních tvorů. Také Ježíš se modlí za své Oslavení. Nikdo se nemůže Bohu líbit čistě lidským výkonem, ale všichni se můžeme Bohu líbit, když přijmeme za svůj tento Boží Plán a Program pro náš život, kterým je Ježíš. Toto je naděje Slávy, toto nás přivede k Božímu uznaní. Farizeové se dopouštěli jedné velké chyby, že dávali přednost slávě od lidí před uznáním neviditelného Boha ve vlastním svědomí.