Dnešní čtení hovoří o lásce k bližnímu a pak o jednom zvláštním projevu lásky, kterou je napomínání. Všimněme si nejdříve listu sv. Pavla: „Bratři! Nebuďte nikomu nic dlužni – jen vzájemnou lásku. Neboť kdo druhého miluje, splnil zákon.“ O jakém dluhu to mluví sv. Pavel? Tímto dluhem rozumíme stopy, které zanechávají v nás naše setkání s bližními. Je to něco, co v nás zůstává jako výsledek setkání s jinými. Buď udělali něco dobrého a proto cítíme vůči nim vděčnost, tedy jakýsi dluh lásky, anebo nám ublížili a potom cítíme vůči nim zlobu, bolest a strach a chceme se pomstít. Tyto dluhy vznikají v nás úplně přirozeně a automaticky. Jsme už takoví, že dobro odplácíme dobrem a zlo trestáme zlem. Z vlastních sil to ani jinak nedokážeme.
Jedině Bůh je tak úžasný, že na všechno odpovídá Dobrem. Bůh nemá vůči světu jiný dluh, než Lásku. On všechno stvořil z Lásky, a jen díky jeho Lásce, všechno existuje a trvá ve svém bytí. Bůh je Láska. U něj je Láska formou jeho bytí. Bůh je Světlo bez zatmění a proměny, On se ve své podstatě nemění, je Láskou a zůstává Láskou. A přece: On sám, ve své podstatě, je Odměnou i Trestem. Všechno záleží na tom, zda ho milujeme anebo ne. Pokud ho nemilujeme, bude pro nás Věčným trestem. Budeme se třást v blízkosti absolutní Pravdy, Solidnosti, Zákona, Lásky, Života a Krásy.
V Bohu nemůžeme jednu vlastnost oddělit od ostatních. On je Krásnou Spravedlností a Láskou. On je Pravdivým Zákonem. Setkání s Bohem může být nekonečně blažené, pokud ho člověk celý život hledá a usiluje se plnit jeho vůli. Ale podobně může být i nesmírně děsivé, když člověk celý život bojuje proti pravdě a spravedlnosti, kdy žije a uznává bezzákonnost. Boží hněv můžeme pochopit i jako dopad důsledků našich zlých činů. Každý hřích obsahuje v sobě trest. Ne Bůh nás trestá, ale každý hřích se člověku pomstí. Hřích způsobuje, že se začínám bát v blízkosti Absolutní Bezpečnosti.
Pán Ježíš od nás chce, abychom byli tak dokonalí, jako Otec Nebeský. Abychom v sobě měli jeho Lásku, jeho Ducha. Pouze mocí Ducha Svatého dokáže člověk odpustit svému bratru a žít ustavičně tajemství Lásky v tomto světě. Prozkoumejme všechny své dluhy, to znamená, promítněme si svůj život a hledejme ve vzpomínkách, zda nemáme v sobě nějaký jiný dluh, kromě Lásky. Protože každý takový dluh, i když může být uložen v nejhlubší oblasti našeho podvědomí, je překážkou toho, aby skrze nás mohl působit Duch Boží, Duch Lásky.
Jak odhalit v sobě tyto dluhy? Promítněme si ve vzpomínkách svůj život a v něm osoby, se kterými jsme se setkali a při každé jedné se ptejme sami sebe: Chci, aby tento člověk byl spasen? Aby byl osvobozen z moci hříchu? Přeji si setkání s ním v nebi? Chci, aby byl věčně? Aby žil věčně v mé blízkosti? Pokud toto nemohu konstatovat, pak vůči tomuto člověku mám jiný postoj, než jaký vůči němu má Bůh, jeho Stvořitel. Pokud cítím, že nejsem schopen takto toužit a chtít, je třeba prosit o lásku Boha. Bůh dá svého Ducha těm, kteří chtějí souhlasit s ním. Nejde o to, abychom toužili po blízkosti hříšného člověka, ale abychom hříšníkovi modlitbou otevírali cestu Spásy. Jestliže se člověk nezřekne svých špatných cest, sám Bůh ho oddělí do věčného zavržení.
Z tohoto můžeme pochopit, že jedním z rozměrů lásky, je i služba napomenutí. Napomenutí není kárání! Napomenutí, to je služba lásky, pokud toužím po Spáse bližního a proto se snažím o to, aby svou zlou cestu změnil. My velice často nenapomínáme, ale káráme. Napomenutí je projev lásky a jen tehdy je skutečně účinné. Napomenutí předpokládá nevědomost. Boží příkaz lásky k bližnímu říká: „Miluj bližního jako sebe samého”. Všimněme si, že prvním předpokladem lásky k bližnímu, je láska k sobě. My často neumíme milovat svého bližního právě proto, že sami sebe neumíme s láskou přijmout. Neumíme se přijmout, jako boží dar. Neumíme být vděčni Pánu Bohu za to, že nás stvořil, že nás postavil do té, které konkrétní situace našeho života.
I správnou lásku k sobě si musíme vyprošovat od Boha. Duch Svatý nás učí přijmout s láskou sebe samého, svoje vlasy, oči, nos, svoje nohy, pihy, své pohlaví a povahu, svoje rodiče, místo a čas svého příchodu na tento svět, svoji životní situaci, svoje slabosti. Bůh nás miluje přesně na naši míru. Od palce na noze až po poslední vlas na hlavě. Od povrchu kůže až do největší hloubi naší duše. Bůh každého jednoho z nás, miluje osobitou láskou, která je přesně laděna na naši povahu. Proto nás Bůh i rozdílně vychovává. Jedna duše prožívá ostré a drsné zásahy a je to k jejímu dobru, druhá potřebuje stálou útěchu a znovu je to k jejímu dobru. Vyprošujme si lásku k sobě samým, abychom se dívali na sebe Božími očima. Když přijdeme domů, podívejme se do zrcadla a řekněme té tvářičce, kterou uvidíme: „Miluji tě a mám tě rád.” Když to nedokážeme, je to známkou toho, že jsme se v podstatě nepřijali, jako Boží dílo, jako Boží děti. Musíme potom prosit Boha, aby mi dal správný vztah ke mně samému. Samozřejmě i tu platí, že se musíme nejprve obrátit, abychom se stali hodnými lásky i ve vlastních očích.
Jak jsme si už řekli: „Miluj bližního, jako sebe samého!“ To v podstatě znamená, dělat druhému jen to, co bych si sám přál. Vžít se do situace druhého. Láska k bližnímu je schopnost říci mu: „Ty jsi Já!“ Přijmout toho druhého do sebe, do své duše. Milovat bližního znamená, soucítit s ním. Plakat s plačícím a radovat se s radujícím. Milovat bližního, znamená přijmout ho, jako věčného ducha. Pracovat na jeho Spáse.
Cítíme, že jsme daleko od takovéto lásky. Ale toto je láska Boží vůči nám. Láska je z Boha a Bůh je Láska. Mimo něj, neexistuje žádná láska. Proto Ho prosme, aby přišel, abychom měli společenství s Ním. Aby jeho dobrota sestoupila na nás. Aby jeho Duch, jeho Něžnost a Blaženost, byla rozlita v našich srdcích. Milovat bližního znamená, přijmout ho takového, jaký je. Přijmout ho, jako dílo Boha Stvořitele, které je úplně rovnocenné se mnou samým. Nezapomínejme na to, že my, sami od sebe, neumíme milovat. Dokážeme milovat jen tehdy, když je v našich srdcích rozlita Láska Boží, skrze Ducha Svatého, který je nám dán, když jsme úplně zajedno s vůlí Boží zjevenou ve Slovu.
Bůh nás tolik miluje, že dal z lásky k nám svého Syna a On nám dává účast na Duchu Svatém. Ježíš nás miluje až do krajnosti a bez ohledu na své Nanebevstoupení, zůstává stále tělesně přítomen mezi námi v Eucharistii a duchovně přítomen ve svém Slovu. Přijměme ho v jeho Slovu, přijměme ho v jeho Těle, aby jeho dobrota mohla v nás růst, abychom se stali hodni jeho Lásky. Amen.