„Vám, kteří posloucháte, říkám:..“ Evangelium je určeno těm, kteří Ježíše poslouchají. Mnoho lidí chodilo za Ježíšem svýma nohama. Hledali u něj řešení svých zdravotních problémů. Avšak méně bylo těch, kteří ho poslouchali a následovali. První přikázání lásky, začíná malým, ale podstatným příkazem: „Šema“ – „Poslouchej“. Základním předpokladem naší Spásy je ochota poslouchat. Slyšet a poslouchat Ježíše není totéž jako chodit do kostela. Požadavky Ježíše jdou dále než sváteční nedělní život. Sahají až tam, kde se denně pereme za své právo na život, do každodenní dřiny a lopoty.
„Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují.“ Milujte, prokazujte dobro a modlete se a to vše svým nepřátelům. „Milovat nepřítele“ není totéž jako milovat přítele. „Milovat nepřítele“ může bolet. „Milovat“ znamená především žít Boží přikázání, zachovávat Boží zákon a to stejně vůči přátelům i nepřátelům. Toto je ta nejzákladnější láska, kterou jako křesťan mám žít vůči všem. Nežádá se zde citová náklonnost a ani podřízenost vůle nepříteli, ale požaduje se podřízenost naší vůle Božímu Slovu. Jde o lásku, která i nepříteli přeje účast na společenství s Bohem, čili Spásu. Vždyť Bůh chce spasit všechny lidi. Dokud chceme milovat je v nás Bůh Láska.
Pán Ježíš žádá, abych svému nepříteli dělal dobro a to namísto pomsty. Dělat dobro těm, kteří mi nevědí přijít na jméno. Žehnat těm, kteří mě proklínají. Zbožně se modlit za ty, kteří mě pomlouvají. Kdyby to kdokoliv z lidí ode mne žádal, asi bych ho poslal na nejbližší psychiatrii, ale tato slova mi adresuje můj Bůh a Pán a tak asi na tu psychiatrii patřím spíš já. Tato slova mi adresuje Ten, který zná hlubiny lidského srdce a ví, že zlo v lidském srdci se dá porazit jen dobrem. Zlo se zlem živí a roste, ale mizí, když ho sytíme dobrém. Dokud chceme milovat je v nás Bůh Láska.
Pro člověka, který prožívá špatný den, nebo trpí pro napjaté a problémové vztahy s lidmi, mohou tyto Ježíšova slova znít tvrdě. „Co mám dělat? Dovolit, aby lidé po mně šlapali? Opravdu to Ježíš chce?“ Ježíš nekladl na své posluchače těžká břemena, ale učil je to, jaký je Bůh. Když přijímáme Ježíše do svých srdcí, prožíváme cosi nové: proměňující moc jeho života. Tento nový život nás uschopňuje stát se duchovními lidmi. Ježíš obhajuje toto učení celým svým životem. Nevyjadřuje žádnou citovou náklonnost vůči těm, kteří ho pronásledují a nakonec křižují. Avšak jeho zájem o ně a láska k nim ho vedly k tomu, aby prosil Otce o odpuštění jejich chyb a slepoty. Ani náznak touhy po pomstě a odplatě, která se nám může zdát taková přirozená.
Podobný smysl mají i další slova: „Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek.“ Nejde o to, abychom se nebránili, vždyť i sám Ježíš se alespoň slovně ohradil proti poličku, který dostal od sluhu velekněze. Jde o to, abychom na zlo neodpovídali zlem. Dobro vítězí nad zlem tím, že ze zla udělá oběť. Dobro vítězí nad zlem skrze oběť. Kdyby tyto principy přijali politici, kolik válek by vyhaslo.
Evangelium nám klade před oči požadavek Nesmírné Dobroty. Možná nás z toho chytá závrať a uvědomujeme si svou neschopnost. Možná si někdo řekne: „Kdybych se v tomto světě pokusil takto milovat, vždyť by mě lidé snědli jako kus chleba! Nic by mi nezbylo! Každému, kdo tě prosí, dej a pokud ti někdo něco vezme, nežádej to zpět. Kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou.“ Pán Ježíš nám zjevuje Lásku, kterou a jakou miluje Bůh sám. Bůh je Absolutní a Neměnné Dobro. Bůh je nepřekonatelné Dobro. Tak, jak to Kristus vyžaduje od nás, přesně tak dělá Bůh Otec vůči těm, kteří se od něho vzdálili a to jsme my všichni. Bůh je dobrý k nevděčným i vůči zlým. O tom, že je Bůh opravdu takto dobrý svědčí jeho každodenní trpělivost s námi a naším pomýleným světem. Dokud chceme milovat je v nás Bůh Láska.
Cítíme se neschopní takové lásky. Abychom takovýmto způsobem dokázali milovat, musíme si stále živě uvědomovat, že my sami jsme takto Bohem milováni. Když se snažíme podřídit Božímu Slovu, přijímáme sílu Ducha a proměňujeme se obnovou smýšlení. Dostáváme se z otroctví odporu, nenávisti a strachu do svobody Božích dětí, svobody moci milovat, která je znakem duchovního člověka. Samozřejmě, budeme čelit odporu své staré přirozenosti. Nicméně to je jen znamením, že jsme na správné cestě. Dokud chceme milovat je v nás Bůh Láska. Prosme Ducha Svatého, aby v nás působil a pomohl nám stát se jeho hodnověrnými svědky pro svět kolem nás.
„Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec!“ V tomto jednom jsme pozváni následovat Boha. Máme ho následovat v jeho milosrdenství. Nemáme ho uprošovat o jeho milosrdenství, jako kdyby ono nevytvářelo podstatu jeho smýšlení, ale se ho máme učit od Něho a následovat jeho milosrdenství. Bůh je Milosrdenství.
„Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno.“ Nejsme pozváni k tomu, abychom soudili. Možná se obáváme božího soudu. Ježíš nám dává úžasnou šanci, jak se mu vyhnout. Nesuď a nebudeš souzen. Neodsuzuj a nebudeš odsouzen. Odpouštěj a odpustí se ti. Dávej a dostaneš. Mírou, jakou zvykneme ve svém životě užívat ve svých vztazích, touž měrou bude s námi jednat Bůh i lidé.
Řekl jsem, že se bojíme této lásky, proto, že by nás lidé mohli sníst jako kus chleba. Ale i zde máme vzor. Ježíš v eucharistii se nám dává, jako kus chleba. A my se denně máme učit této eucharistické formě lásky. Měnit zlo na dobro. „On v tú noc, kdy byl zrazen, vzal chléb…“