Slyšeli jsme: „Bratři! Duch zkoumá všecko, i hlubiny Boží. Kdo z lidí zná lidské nitro? Jen lidský duch, který je v člověku. Tak ani Boží nitro nezná nikdo, jen Duch Boží.“ Dnes nám svatý Pavel říká, že je kdosi, kdo o nás ví víc, než my sami. Je to náš duch. Nejvnitřnější složka naší bytosti. Existuje v nás náš duch, který ví o nás více než naše vědomá část. Podobně i Boží Duch zná hlubiny Boží. „Tak ani Boží nitro (Tak ani to, co je v Bohu) nezná nikdo, jen Duch Boží.“ Duch je podstata všeho. Všechno má svůj základ v Duchu. Boží Duch to je podstatné dobro. Dobro, kterému nic k dokonalosti nechybí.
Sv. Pavel dále tvrdí, že jsme „nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha (pochází z Boha)“, abychom poznali, co jsme dostali od Boha. Tedy existuje duch tohoto světa, se kterým se nemáme ztotožňovat a existuje Duch Boží, kterého máme přijmout. „Tak můžeme poznat, co všecko nám Bůh dal darem. O tom také mluvíme – ne ovšem slovy, kterým učí lidská moudrost, ale tak, jak tomu učí Duch, takže nauku pocházející od Ducha také vyjadřujeme řečí od něho vnuknutou.“ Je samozřejmě, že to nemůže každý pochopit. Kdo je až po uši ponořený v tomto světě, kdo se v něm cítí doma, ten nemůže pochopit.
„Ovšem člověk se schopnostmi pouze přirozenými nepřijímá ty pravdy, které pocházejí od Božího Ducha. Zdají se mu hloupé a nemůže je pochopit, protože ty věci se dají posoudit jen s pomocí Ducha. Ale člověk produchovnělý může vynést úsudek o všem, sám však nepodléhá úsudku nikoho.“ Můžeme přeložit i takto: „Živočišný člověk nechápe věci Ducha Božího; jsou mu bláznovstvím a nemůže je pochopit, neboť je lze jen duchovně posoudit. Ale duchovní posuzuje všechno, ale jeho nemůže nikdo posoudit.“ Svatý Pavel zde mluví o dvou typech lidí. Z hlediska psychologického bychom mohli definovat živočišného člověka, jako člověka, který žije podle své přirozenosti, která je ale deformovaná prvotním hříchem. Je to člověk, který Krista buď nezná, anebo ho nepřijímá jako svého Pána a Spasitele. Boží Slovo se pro něj nestalo řídícím principem života. Nemá v sobě Krista a jeho světlo, proto nemůže pochopit to, co je Boží, co přesahuje naši přirozenost.
Duchovní člověk ve smyslu teologie sv. Pavla je ten, který Krista poznal a přijal jako svého Pána a Spasitele, proto v něm může Ježíš pracovat na jeho Spáse. Protože má v sobě Boží Slovo, je v něm Boží Duch, který v něm přináší ovoce. „Ovoce Ducha je láska, radost, pokoj …“ Živočišný člověk je tedy člověk stále uzavřený před Boží Spásou. Duchovní člověk se vírou otevírá Boží Spáse. Rozdíl mezi nimi je v tom, zda-li vírou přijal Krista nebo nepřijal. Víra je branou do naší duše. Bez víry nemůže Ježíš vstoupit do našich bytostí. Víra je duševní otevřenost před Bohem a umožňuje přijímat a následné růst.
Na závěr sv. Pavel říká: „Neboť „kdo poznal myšlenky Páně tak, že by ho mohl poučovat?’“ Avšak naše myšlenky jsou myšlenky Kristovy. (Ale my máme Kristovo smýšlení.) Opravdu, kdo zná Boží myšlenky? A přece můžeme říci, že je známe, známe-li Kristovo smýšlení. V něm se nám zjevuje Boží způsob myšlení i konání. Duch Boží je v nás v téže míře, nakolik v nás přebývá Boží Slovo a natolik jsme duchovní lidé.
Sv. Terezka nám zanechává tuto svoji zkušenost se Slovem Božím: „Především evangelium živí mé modlitby. V něm nacházím vše, co potřebuje moje ubohá malá duše. V něm objevuji stále nové záblesky světla, skryté a tajemné tušení smyslu. Co se mne týče, nenacházím v knihách už nic, s výjimkou evangelia. Tato kniha mi stačí. S velkou radostí poslouchám Ježíšova slova, které mi říkají všechno, co mám dělat. Protože Ježíš znovu vystoupil na nebesa, mohu ho následovat pouze podle stop, které zanechal. Ale jaké zářivé jsou tyto stopy, jaké příjemné fluidum mají! Stačí mi jen podívat se do svatého evangelia a vím, kterým směrem mám běžet.“