„Není nutné, bratří, psát vám něco o době a hodině. Sami přece dobře víte, že den Páně přijde, jako přichází zloděj v noci. Až budou říkat ‚je pokoj, nic nehrozí‘, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou.“ Lidé nevěřící se od věřících liší i tím, že neočekávají žádný den Páně. Lidé tohoto světa se chovají jako suverénní páni svých životů. „Se svým životem si můžu dělat, co chci!“ Podobně se vyjadřuje žena jdoucí na potrat: „Se svým tělem si mohu dělat, co chci!“
Člověk, který neuznává nad sebou Boha jako Pána a neočekává jeho den, přináší do světa zmatek a nepořádek. Naopak, člověk, který očekává Pána a jeho den, postupně získává zkušenostní jistotu, že ten den přijde a že přijde jako zloděj v noci. Možná se nám to zdá zvláštní, zvlášť když musíme kritikům přiznat, že tato Pavlova slova zazněla již před 2000 lety. Ale každý umírající by nám potvrdil, že den Páně je stále aktuální. Člověk může v každé chvíli vstoupit do dne Páně. Den Páně je ustavičně přítomen a naše osobní ale i světová realita se může v každém okamžiku do něj provalit. Prorok Izaiáš mluví o závoji, který zakrývá národy, takže nevnímají Boha, který ale vše vnímá. Tento závoj bude v okamžiku smrti stržen. Člověk bude překvapen, kde všude se ve svém životě setkával s Bohem. Člověk, který se podrobuje Bohu a jeho zákonu, prožívá radost z Pánovy blízkosti. Pro něj je Bůh ustavičným potěšením. Pro člověka, který s Bohem vědomě nechce počítat, se Hospodinova blízkost stává hrozbou a trestem.
„Vy však, bratří, nejste ve tmě, aby vás ten den mohl překvapit jako zloděj. Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě.“ Ve tmě žije ten, kdo žije pro hřích. My všichni jsme přece synové světla a dne. Když žijeme správně, nemusíme se bát světla. Světlo, které je úžasným dobrodiním, je zároveň postrachem a trestem pro toho, kdo nechce byt odhalen. Bůh je Světlo bez zatmění a přeměny, On se ve své podstatě nemění, je Láskou a zůstává Láskou. A přece: On sám ve své podstatě je Odměnou i Trestem. Všecko záleží od toho, či ho milujeme anebo ne. Když ho nemilujeme, stane se pro nás věčným trestem. Budeme se třást v blízkosti absolutné Pravdy, Solidnosti, Zákona, Lásky, Života a Krásy. V Bohu nemůžeme jednu vlastnost oddělit od ostatních. On je Krásnou Spravedlností a Láskou. On je Pravdivým Živým Zákonem. Střetnutí s Bohem může byť nekonečně blaživé, když ho člověk celý život hledá a usiluje se plnit jeho vůli. Ale také může byť nesmírně děsivé, když člověk celý život bojoval proti pravdě a spravedlnosti, když žije a uznává bezzákonnost. Boží hněv můžeme pochopit také jako dopad důsledků našich zlých činů na nás. Každý hřích obsahuje v sobě trest. Ne Bůh nás trestá, ale každý hřích se člověku pomstí. Hřích způsobuje, že se začínáme bát v blízkosti Absolutní Bezpečnosti.
„Nespěme tedy jako ostatní, nýbrž bděme a buďme střízliví.“ V biblickém smyslu spí ten, kdo nevnímá vírou celou realitu světa, ale žije ve svých iluzích. Namlouvá si, že den Páně nikdy nepřijde, že Bůh neexistuje. V tomto smyslu bdít znamená, stále si uvědomovat den Páně, svou smrt, což znamená žít zodpovědně, ne jako pán na svém majetku, ale jako správce ve svěřeném.
„Vždyť Bůh nás neurčil k tomu, abychom propadli jeho hněvu, nýbrž abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista. On zemřel za nás, abychom my, ať živí či zemřelí, žili spolu s ním.“ Kolik křesťané živí ve svém podvědomí strach z Božího hněvu. Apoštol říká, že nejsme určeni na hněv, ale „abychom došli spásy skrze našeho Pána Ježíše Krista, který za nás umřel, abychom žili s ním, ať už bdíme nebo spíme“. Toto je naše předurčení, které se může naplnit díky Kristovi smrti za nás. Ježíš umřel za nás, abychom my mohli žít s ním.
Významný teolog Karel Rahner tvrdí: „První lidé byli stvořeni s posvěcující milostí, byli vybaveni vnitřním, nadpřirozeným nadáním, které člověka před Bohem ospravedlňuje a činí ho účastným Božské přirozenosti a zaměřuje ho k nazírání Boha a k lásce, která z toho nazírání plyne. Člověk jako takový, je stvořen pro věčný život v bezprostředním vlastnění Boha. U člověka nikdy neexistoval „stav pouhé přirozenosti“. Proto jsou celé dějiny lidstva od počátku dějinami zápasu mezi přijetím a odmítnutím tohoto nadpřirozeného Božího plánu s člověkem a to natolik, že se této otázce nelze nijak vyhnout. Bůh i dnes vyžaduje od člověka, co člověk ztratil v Adamovi. Naše původní přirozenost je přirozenost Bohočlověka. Každé pochopení člověka, kterým se on sám chce uzavřít do pouhé lidskosti, každé jen čistě filosofické sebe – pochopení člověka se prohřešuje proti konkrétnímu primárnímu určení člověka Bohem. Člověk proto správně chápe své přirozené bytí jen tehdy, když ho chápe jako otevřené pro disponování Boží, které přesahuje toto bytí a je pro člověka rozhodující, protože v něm spočívá Spása. Pokud tedy zaměření člověka na bezprostřední vlastnění Boha patří k prvotnímu uspořádání člověka a zůstává i po pádu Adamově, musí toto zaměření pocházet od Boha ohledně Bohočlověka, musí být milostí Ježíše Krista. Rád Adamov musel již být řádem Ježíše Krista, který ho jako Ukřižovaný znovu obnovil. (Karel Rahner)
Chceme žít s ním? Tužme po tom! Jiným způsobem a výrazněji nám Ježíš nemohl svou lásku ukázat, jak tím, že přijal smrt za všechny. Od té chvíle platí pro nás křesťany to, co pěkně vyjádřila sv. Terezka. Když ji jedna spolu sestra upozorňovala: „Terezka přichází smrt!“ Ona namítla: „Pro mě nepřichází smrt, pro mě přichází Ježíš!“ Věřící člověk neočekává smrt, ale očekává splnění blažené naděje a příchod našeho Pána Ježíše Krista.
Sv. Pavel zakončuje výzvou: „Proto se navzájem povzbuzujte a buďte jeden druhému oporou, jak to již činíte.“ Nemáme se navzájem strašit, ale utěšovat a povzbuzovat. I toto je pravda, na kterou nemáme zapomínat, a o kterou se máme usilovat ve svém křesťanském životě.