Příklad prosby apoštola Petra za jeho nemocnou tchyni nás poučuje o tom, jak máme zacházet se svou roztržitostí. Ježíš přišel do Šimonova domu určitě proto, aby s ním mluvil, ale Petr byl v myšlenkách stále při své tchyni, která měla vysokou horečku. Co udělal Petr a jeho domácí? Evangelista píše: „prosili ho za ni.“ Evangelista Marek říká, že tak učinil ihned jako Ježíš přišel k ním. Toto je nejlepší způsob, jak se osvobodit od nepříjemné roztržitosti. Když se dobře podíváme na svou roztržitost, která nás obvykle přepadne právě při modlitbě, zjistíme, že obsahuje v sobě kus našeho života, naše starosti a problémy, různé nestrávené věci a události, se kterými jsme se ještě nevyrovnali a které jsme vnitřně nepřijali. Všechny tyto věci mohou být stráveny a zpracovány jedině s pomocí Boží, proto právě oni patří do modlitby, patří před Boží tvář. Velkou výhodou ustavičné modlitby je skutečnost, že jakmile problémy vznikají, můžeme je odevzdávat Bohu. Tak jak nám to radí tentýž apoštol Petr: „Na Boha uvalte své starosti, On se už postará.“
Zajímavý je také způsob jak Ježíš řeší problém její horečky. Zachází s horečkou jako s živou osobou, které lze poručit. Tedy není to jen biologický problém. My víme, že jsou to bakterie nebo viry, které vyvolávají horečku. Ale tak jako dobrá organizace musí mít rozumnou vládu, tak i v přírodě jsou pod rozumnou vládou andělů rozumné organizace nerozumných živočichů, např. mraveniště nebo úl. Nicméně existují i škodlivé živočichy, které se organizují a rozmnožují pro zlo člověka a pro zlo stvořené přírody a za nimi stojí rozumné ale démonické bytosti. Ježíš se nad ní sklonil, pohrozil horečce, a ta přestala. Postavil se nad Šimonovu tchyni, aby ukázal, kdo je jejím Spasitelem a Pánem nad celým světem.
Velmi často je však problém naší roztržitosti mnohem složitější. Týká se věcí již dávno minulých, které ale nebyly do dnešního dne přijaty a zpracovány. Zde nám může pomoci zvláštní druh modlitby, kterou popisuje P. David Hassel, SJ ve své knize: „Radikální modlitba“. Nabídnu vám několik návodů, které si na domácí úkol můžete ověřit, zda po jejich vyzkoušení nezmizí kus vaší roztržitosti. Například modlitba osobních vzpomínek. Je to předání svých vzpomínek Ježíši. P. David říká, že tuto modlitbu si první ráz uvědomil, když četl „Vyznání“ sv. Augustina. Při jejich čtení ho překvapily náhle Augustínové modlitební exploze. Pozdější pochopil, že „Vyznání“ jako celek jsou jednou dlouhou modlitbou, v níž Augustina zaplavuje vděčnost nebo potřeba chválit Boha.
Modlitba osobních vzpomínek je znovuprožití vlastních zážitků v přítomnosti Krista, takže modlící se osoba znovu přijme svůj život, ale teď už mnohem zralejším způsobem. Očima Kristovými lépe pochopíme i své neúspěchy. V sdílení svých vzpomínek spolu s Kristem se modlící osoba s Nim hlouběji sjednocuje. Podobně jako dva lidé, kteří spolu chodí, jsou si stále bližší tím, že se jeden o druhého více zajímá a že si vzájemně sdílejí své osobní hodnoty, postoje, naděje, prožitá utrpení i radosti. Vzájemné sdílení přináší do denních aktivit a rozhodnutí hmatatelnější Kristovu přítomnost, čímž osobnost člověka získává nový smysl, formu a směr. Ve vzpomínkách Augustín vyvolává celý svůj život a dělá jakousi revizi z pozice pětačtyřicetiletého zralého muže, přibližně dvanáct let po svém obrácení, v době, kdy už byl biskupem. Jeden moderní životopisec sv. Augustina řekl, že „Vyznání“ jsou vlastně Augustínovou autobiografií ale psanou pod vedením lékaře, kterým je Kristus. Toto prožívání svého života pod Kristovým pohledem, má uzdravující účinek.
Pro sv. Augustina jsou právě lidské vzpomínky nejmocnějším dynamismem v životě, protože oni nejsou pouze strnulými fotografiemi minulosti v nějakém zažloutlém obrázkovém albu. Ale jsou spíše dynamickou a přítomnou připomínkou minulých událostí. Vzpomínky jsou zhodnocením vyvolaného zážitku, který pulzuje v podvědomí, plný barevných detailů z minulosti ale ovlivňuje naše postoje k současným situacím, k jiným lidem, událostem a věcem, protože právě postoj je tou silnou hodnotou, která se z nějaké události zakořenila do naší paměti.
A právě postoje mohou silně ovlivňovat všechny přítomné rozhodnutí člověka. Pokud při takovém vzpomínání zjistíme, že vzpomínka, na kterou jsme např. 25 let nepomysleli, se najednou vyplaví z podvědomí jako živá, světla a přetékající citem, můžeme si být jistý, že svou vnitřní silou působila v mnoha našich rozhodnutích během celých 25 let. Pokud se tento uzdravující proces uskuteční s větším množstvím vzpomínek, osobnost modlícího se stane schopnější lásky a díků. Protože nahromaděné vzpomínky se stávají součástí naší osobnosti. Jakmile si člověk uvědomí, odkud pramení jeho nesprávné reakce, získává už nad nimi alespoň částečnou kontrolu. Na duchovní úrovní platí: čím víc jsem si vědom sám sebe, tím lépe chápu, koho, vlastně v modlitbě odevzdávám Pánu.
Každý člověk má v sobě dvě osoby. Tu lepší se snažíme všude s sebou vodit, všude ji ukazujeme, ale máme v sobě ještě tu druhou, za kterou se stydíme, o níž nerad říkáme, ke které se bojíme i přiznat a přece se v určitých spontánních reakcích objeví. V tomto smyslu je modlitba vzpomínek „nebezpečnou procedurou“, neboť dovolí právě tomu druhému člověku v nás, aby se ozval. I tento, a především právě tento člověk, potřebuje Spasitele. V této modlitbě jde o to, vpustit Krista do těchto nejzranitelnějších oblastí, kde jsme slabí a kde nejvíc trpíme.
Pod vedením Ducha sv. modlitba osobních vzpomínek tiše píše na srdce modlící se osoby její autobiografii. Člověk si postupně přivlastňuje svou minulost a více si uvědomuje sebe sama. Modlitbu, která začala pasivním otevřením Kristovu Duchu, vede sám Kristus. On je průvodcem při objevování a hodnocení vzpomínek. Modlící se člověk pomalu začíná vidět svoji minulost i sebe sama tak, jak ho vidí Kristus, tedy mnohem reálnější a s větší láskou.